WALLIS TOUR

Walliské Alpy jsou považované za nejkrásnější část Alp. Je zde spoustu krásných čtyřtisícových vrcholů, které dráždí nejednoho horolezce. Ostatně,  mojí první čtyřtisícovkou byl Breithorn (4.164 m.n.m.), který se pyšně tyčí nad Zermattem, který leží v srdci Wallisu. Již dávno jsem četl o horolezeckém dobrodružství zvaném Wallis tour (nebo také Spaghetti tour), při kterém lze během několika dní vystoupit až na 16 čtyřtisícových vrcholů. Samozřejmě, zde už ale člověk musí mít nějaké zkušenosti a dovednosti z hor.

Existuje spoustu variant této trasy. Každá má své výhody a nevýhody. Výhodou ale vždy je, že můžete téměř kdykoliv sestoupit na nějakou horskou chatu nebo do údolí v případě, že se zhorší počasí, necítíte se dobře nebo jste už unavení. Nemusíte sbírat všechny vrcholy (což je nesmírně náročné nejen na čas, ale hlavně na kondici), ale vybírat si jen ty pro Vás nejatraktivnější. My se rozhodli, že na hřebenu strávíme 5 dní a budeme vidět, co všechno zvládneme. Po krátké domluvě bylo také rozhodnuto, že ke spaní budeme využívat bivaky a stan. Má to svoje výhody, odpadnou nudné a vyčerpávající sestupy k chatám, taktéž zažijeme více dobrodružství. Nevýhodou ovšem je nutnost tahat veškeré vybavení, tzn. stan, spacáky, karimatky, ale i veškeré jídlo. A kdo byl na horách ví, že v takové nadmořské výšce se každý gram počítá.

Dne 16. srpna 2017 jsme dorazili do vesnice Täsch (1.449 m.n.m.). Předtím jsme si udělali první část malé aklimatizace. Cestou Švýcarskem jsme si u Interlakenu vyšli na vrchol Morgenberghorn (2.249 m.n.m),  ze kterého je nádherný výhled na jezera Thunersee a Brienzesee, okolní louky, lesy a v případě dobrého počasí i na vrcholy Bernských Alp Jungfrau, Mönch a Eiger. Přespali jsme zde kousek pod vrcholem u horské salaše. Nyní jsme se v Täschi nabalili, taxíkem se dopravili do Zermattu (1.608 m.n.m). Autem se zde člověk nedostane, protože zde platí zákaz vjezdu. Ze Zermattu jsme se lanovkou dopravili na stanici Schwarzsee (2.552 m.n.m). Zde začal náš druhý aklimatizační výstup. Došli jsme k stanici lanovky pod vrcholem Hirli (cca. 2.750 m.n.m), zde si nechali batohy a vyšli si na chatu Hornlihutte (3.260 m.n.m.), která je nástupním místem při výstupu na Matterhorn (4.478 m.n.m), který jsme měli celou dobu jako na dlani a mohli vzpomínat na minulý rok, kdy jsme na něj úspěšně vystoupili, více zde. Poté jsme sešli opět ke stanici lanovky a zde přespali. Ráno jsme sešli opět na Schwarzsee a vyjeli přímo na poslední stanici lanovky – Klein Matterhorn (3.883 m.n.m).

1. DEN:

Na Klein Matterhornu se oblékáme a zároveň vytahujeme veškerou výbavu nutnou pro přechod ledovce – tzn.stoupací železa, cepíny, úvazky, helmy a lano. Je krásný den, vítr nefučí a nebe bez jediného mráčku. Nahazujeme neuvěřitelně těžké batohy (25 kilo) a v deset hodim dopoledne děláme první krůčky po Breithorn plateau. Přecházíme Breithorn plateau a odbočujeme k sedlu Breithornpass. K cestě na západní a střední vrchol je spoustu horolezeckých skupin, které využívají perfektních podmínek a zdolávají jeden z nejjednodušších čtyřtisícových vrcholů Alp. My ovšem západní vrchol vynecháváme – byli jsme zde před rokem v březnu a nyní nás už neláká, viz. zde. Cítíme se dobře, hlava nás nebolí, ale těžké batohy a bořící sníh nás rychle unavují. Po hodině a půl jsme u skalního stěny, na které je postaven bivak Rossi e Volante (3.750 m.n.m.) . Vevnitř je deset míst na spaní, čisto, útulno. Hodinu odpočíváme, poté už bez batohů vycházíme ven a hned za chatou míříme na jeden z pěti vrcholů celého masivu Breithorn Roccia Nera (4.075 m.n.m). Svah je asi 45 stupňů prudký, sníh měkký, ale naštěstí se moc neboříme. Nadmořská výška se už projevuje, funíme jak parní lokomotivy a často zastavujeme. Po hodině stoupání jsme ve 14:20 hodin na vrcholu. Je zde báječný pohled na vrcholy Monte Rosa. Po hřebenu postupujeme dále. Pozor si dáváme na převěje, které končí v kilometrové severní stěně Breithornu. Asi za 35 minut jsme na vrcholu Breithorn Zwillinge (4.106 m.n.m.). Z něj slaňujeme jednu délku lana opět na sněhový hřeben a míříme k Breithorn Ost (4.139 m.n.m.). Zde trocha lezení po skále (ne náročné), poté opět slaňování dolů, tentokrát dvě délky. V 17:30 hodin  jsme před skalní pasáží, která vede na Breithorn Orientale (4.160 m.n.m).Je dost hodin, cítíme se hodně unavení, bez vody a jídla. Navíc nás čeká nejnáročnější lezecká pasáž celého traverzu (až III+ UIAA). Rozhodujeme se, že sestoupíme z hřebenu dolů a vrátíme se na chatu. Je přece jen dost hodin, únava velká, dehydrovaní a čtyři náročné dny před námi. Večer na chatě si vaříme vodu, jídlo a odpočíváme.

2. DEN:

Spalo se dobře, hlava bolí jenom trošku. Ráno scházíme z bivaku pod skálu a ani ne za dvacet minut jsme pod nástupem na Pollux. Rozhodujeme se, jakou cestou nahoru půjdeme. Buď častěji chozenou skálou vpravo nebo přímo rovnou prudkým sněhovým svahem. Jelikož je sníh ráno zmrzlý, vyhrává tato varianta. Po chvilce už jsme nalehko  na skalách, po kterých se dostáváme k nejtěžší pasáži výstupu – prudkým skalnatým pasážím. Ty jsou opatřeny pomocnými železnými řetězi. Jdeme ovšem najistotu a jistíme se tak lanem. Po překonání druhé pasáže stojíme před sochou Madonny. Ovšem to ještě není vrchol. Ten je o pár metrů výše a vede k němu krásný sněhový hřeben. Na vrcholu Pollux (4.092 m.n.m) stojíme v 11:10 hodin, po 70 minutách výstupu. Nádherné výhledy zvláště na Castor, který máme na dosah ruky. Z Itálie se ovšem řítí oblačnost, která by měla dle předpovědi k večeru přinést sněžení. Rychle sestupujeme stejnou trasou, nahazujeme opět těžké batohy, obcházíme Pollux a jdeme ke Castoru. Počasí se náhle mění. Místo slunečních paprsků je tu oblačnost a zmenšená viditelnost. Zprvu přemýšlíme i o návratu do bivaku Rossi e Volante, avšak pak se rozhodneme pokračovat. Prudký svah Castora nám se zátěží dává pořádně zabrat. Odpočíváme po třiceti krocích, posléze i po dvaceti. Viditelnost stále mizerná, trhliny poměrně veliké. Už se dostáváme k závěrečnému hřebínku, přeskakujeme trhlinu a ostrý sněhový úsek (asi 20 metrů) lezeme s cepínem na předních hrotech maček. Na hřebínku dosti fučí, jdeme velmi opatrně. Hřebínek je totiž ostrý jak nůž se srázy na obě strany. Ve 14:40 hodin jsme na vrcholu Castor (4.228 m.n.m). Jako by nás někdo nahoře chtěl odměnit za úsilí a na několik desítek sekund se oblačnost trhá a my tak můžeme fotit jako pominutí. Poté se obloha už definitivně zatahuje a sestupujeme do sedla Felikjoch (4.110 m.n.m). Zde pro dnešek končíme. Urychleně ve stále silnějším větru kopeme místo pro stan, kde po postavení rychle uleháme do teplých spacáků. Vaříme vodu, dřímeme a poté přichází vichřice se sněžením, která řádí celou noc. Naštěstí stan Salewa Capsule si v těchto podmínkách libuje.

3. DEN:

Krásné ráno. Po nočním řádění vichřice není kromě deseti centimetrů sněhu ani památky. Slunce svítí, zbytky oblačnosti se rozpouští v údolí. Po malé snídani opouštíme stan a nalehko míříme na blízký západní vrcholek Liskammu. Aklimatizace je již stoprocentní. Jsme ve skvělé kondici, jdeme svižným tempem. Sníh je pevný, ostřejší pasáže jsou taktéž bez komplikací. Závěrečný hřebínek k vrcholu je již přehlídka fantastických výhledů. Ve 10:45 hodin jsme po osmdesáti minutách výstupu na vrcholu Liskamm West (4.479 m.n.m). Jsem jako v pohádce. Bez dechu se dívám na vrcholy Walliských Alp, které jsou osvícené v ranním slunci. Mezi nimi plují beránci z mraků. Nefouká. Člověk prožívá tu nejlepší vrcholovou odměnu, jak může horolezec mít. Po nasycení dojmy rozhodujeme se k sestupu. Zprvu byla myšlenka na hřebenovku na východní vrchol Liskamm Ost (4.527 m.n.m), avšak čerstvý sníh ji zavrhuje. Bylo by to příliš riskantní. Přece jen, Liskamm nemá přezdívku ,,lidožrout,, jen tak náhodou. Po chvilce jsme opět u stanu. Balíme si věci a chceme pokračovat k sedlu Naso del Liskamm. Sestupuje ze sedla Felikjoch dolů, sníh se vlivem slunečních paprsků a vysoké teploty boří. Čím níže sestupuje, tím je to horší. Začínáme se propadat do menších trhlin. Po pás. Jelikož nás čeká dlouhý přechod popraskaného ledovce Lys,  není to dobrá vyhlídka. Nakonec po dlouhé domluvě dnešní pokračování odpískáváme. Bezpečnost především. Sestupuje asi 300 metrů k chatě Quintino Sella (3.396 m.n.m.). Zde po patnácté hodině odpolední rozkládáme stan, sušíme věci a odpočíváme. Síly se budou ještě hodit.

4. DEN:

Probouzíme se ještě za tmy. Je studené ráno. Hodně fučí. Rychle se balíme a za svítání vyrážíme na ledovec Lys. Jdeme i s batohama velmi svižně. Doprovází nás další dvě tříčlenné družstva vedené horskými vůdci. Sníh je zmrzlý a pevný. Bezpečně obcházíme trhliny. Nebe je bez mráčku, ale silný studený vítr není příjemný. Po dvou hodinách stojíme před prudký svahem, který vede na vrchol Naso del Liskamm (4.272 m.n.m). Vítr zesiluje, zima je nám všem. Nastupujeme do svahu, ostrý traverz sněhu a ledu, pod námi několik desítek metrů svahu končícího v obrovské trhlině. Zde se chyba neodpouští. Poté už přece jen příjemnější skalní pasáž. Skalní pasáž končí a nyní klíčové místo. Asi stometrový prudký ledový svah o sklonu 45 stupňů. Nastupuju jako první. Batoh má furt tendenci převažovat mě dozadu. Led je tvrdý, zasekávání cepínu vysiluje. Stejně tak zakopávání maček. Většinou stojím jenom na centimetru délky předních hrotů maček. Více se přes led zakopat nedokážu. Moje lýtka hoří, plíce nestačí ventilovat. Chybovat ovšem nesmím, pád by zřejmě znamenal konečnou. Jistím se jedním šroubem do ledu. Už teď mě je jasné, že jeden šroub je sakra málo. Po šedesáti metrech končí lano. Zoufale se snažím vykopat si stabilní místo. Parťáci už lezou, snažím se je aspoň symbolicky jistit přes cepín. Pokud by spadli, je vysoká pravděpodobnost, že bysme spadli všichni. Vrátit se ovšem nemůžeme. Poté pokračuju dál. Konečně. V absolutním vyčerpání jsem na sněhovém poli. Jistím parťáky a poté pokračujeme už mírnějším sněhovým svahem na vrchol. Po dvou hodinách vyčerpávající dřiny jsme po desáté hodině jsme na vrcholu Naso el Liskamm. Vrcholy Monte Rosa naproti nám. Dělí nás od nich obrovské ledovcové plató. Sestupujeme z vrcholu a jdeme přes ledovec. Kolem 13 hodiny jsme pod vrcholem Piramide Vincent (4.215 m.n.m). Shazujeme batohy a i přes silnou únavu jdeme nahoru. Zde jsme asi za 25 minut, přece jen se výstup na tuto čtyřtisícovku řadí mezi nejjednodušší. Nahoře se vyfotíme a jdeme dolů, nahazujeme batohy a míříme ke skalnatému vrcholu Balmenhorn (4.167 m.n.m). Zde pomocí lana vystupujeme na skálu a jsme u bivaku Felice Giordano. Uvnitř vcelku čisto, pár horolezců z Itálie a Maďarska. Odpočíváme a vaříme vodu. Ikdyž je ještě relativně brzy (14 hodin), rozhodujeme se nejít na lehko dostupné čytřtisícové vrcholy v okolí a šetříme sílu na zítřejší Dufourspitze. Navíc, venku fučí silný studený vítr. Brzy usínáme na podlaze ve spacácích.

5. DEN:

Ráno zase vstáváme za tmy. Sestupujeme před šestou hodinou za svítání z bivaku a na otevřeném plató dostáváme zásah silným studeným větrem. Zima až praští. Jdeme i s batohy dál, míjíme Corro Nero (4.322 m.n.m) a Ludwigshöhe (4.344 m.n.m). Pod Parrotspitze (4.443 m.n.m) necháváme batohy a dál míříme již nalehko. Vítr stále zesiluje. Stoupáme vyšlapanou cestičkou až do sedla Colle Gnifetti (4.450 m.n.m). Odtud k závěrečnému hřebenu na Zumsteinspitze (4.573 m.n.m). Zpočátku sníh, na konci malý skalní úsek. Nic těžkého. Hřebínek ovšem padá do několikasetmetrové stěny končící v Itálii. Na čtvrtém nejvyšším vrcholu Alp jsme v 7:45 hodin. Přemýšlíme. Silný nárazový vítr stále zesiluje. Ze Švýcarska se valí oblačnost. Zahaluje ostatní vrcholy. Ne, Dufourspitze (4.634 m.n.m.  – nejvyšší hora Švýcarska) by byla v takových podmínkách příliš riskantní. Rozhodujeme se Dufourspitze vzdát. Že šlo o dobré rozhodnutí se ukazuje o chvíli později. Sestupujeme do sedla a odtud je to už jen kousek k vrcholu Signalkuppe (4.554 m.n.m). Zde stojíme v 8:18 hodin. Hned u vrcholu je postavena nejvýše položená chata v Alpách Regina Margherita. Zde si chvíli dáváme odpočinek, kupujeme pití a čokoládu. Poté sestupuje dolů. Viditelnost je již nulová. Naštěstí je zde hojně vyšlapávaná cestička. Pod Parrotspitze sbíráme batohy a chceme co nejrychleji sestoupit. Počasí se stupňuje. Uvažujeme i nad sestupem do Itálie, nakonec ale volíme cestu přes ledovec Glenzgletscher k Zermattu. Ostatně, tak jsme to měli v plánu. Sestup se ovšem komplikuje po pár metrech. Sestupová trasa není kvůli silně rozpraskanému ledovci tak často využívána a tak vyšlapaná cestička díky předchozímu sněžení a nulové viditelnosti není vidět. Nic příjemného, když všude jsou trhliny končící neznámo kam. Naštěstí ale přibližnou cestu nacházíme a sestupujeme co nejrychleji to jde. Dostáváme se pod výšku čtyř tisíc metrů. Zde oblačnost už mizí. Drží se jen při vrcholech vyšších než je již zmíněných čtyřtisícová hranice. Čím níž sestupujeme, tím víc trhlin míjíme. Pak už ovšem přichází peklo. Ledovec neuvěřitelně rozpraskaný. Naštěstí trasa je prošlapaná. Nebýt jí, byla by to ruská ruleta hledat správnou a bezpečnou cestu v tomto labyrintu propastí. Postupujeme opatrně, přeskakujeme a přelézáme trhliny, naštěstí ledové věže a mosty jsou ještě dobře zmrzlé. Únava je již znát, ale musíme se přesto stoprocentně koncentrovat. Zde se také chyby neodpouští. Občas nás ofoukne ledový závan jdoucí z hluboké trhliny. Konec trhlin nevidíme, jen si tak představujeme, kolik desítek metrů je asi za ty miliony let hluboká. Po třech a půl hodinách vidíme kraj ledovce a kamení. Jsme na konci ledovce a pár metrů od nás chata Monte Rosa (2.883 m.n.m). Všechno z nás padá, úleva je znát na každém z nás.  Dáváme si vítězné pivo. Poté sestupuje zase níž. Cesta přes kamení a také přes kraj ledovce se vleče. Poté opět stoupání až k vlakové stanici Rotenboden (2.810 m.n.m). Zde docházíme po 18 hodině již hodně vyčerpaní. Přece jen máme za sebou skoro 12 hodin dřiny. Chytáme poslední spoj. Ten nás zaváží do Zermattu, zde opět taxíkem k autu do Täsche. Nacházíme nejbližší kemp a zde už oslavujeme. Zvládli jsme to ve zdraví a plni zážitků. Jako odměnu si dáváme ještě pár dní cestování v teplé Itálii i s koupáním v moři. Ale to už je jiný příběh 🙂