MATTERHORN

MATTERHORN – HÖRNLIGRAT

Kontinent: Evropa

Stát: ŠVÝCARSKO/ITÁLIE                                                            

Pohoří: Walliské Alpy

Výška: 4.478 metrů

Po červencovém zdolání vrcholu Mont Blanc (4.810 m.n.m.) jsem měl v plánu ještě využít pár zbývajících dnů dovolené v srpnu a tak jsem přemýšlel, na kterou alpskou čtyřtisícovce bych mohl vystoupit. Počátkem srpna mně ale zavolal můj známý horolezec Jarek Lukáš (spolu jsme byli na Breithornu i Mont Blancu), zda nechci jet na Matterhorn (4.478 m.n.m.). Dlouho jsem nepřemýšlel. Aklimatizaci i fyzičku jsem měl ještě z Mont Blancu a chybějící horolezké zkušenosti a dovednosti převážilo pokušení stanout na vrcholu tak překrásné hory, jakou Matterhorn je. Ne nadarmo je snem snad každého horolezce. A tak jsem se rozhodl, že pojedu. Připojila se ke mně moje parťačka Zdenička a partu doplnili Josef z malé vesničky Střelná a Michal z Havířova.

Dne 14. srpna 2016 jsme kolem jedenácté hodiny dorazili do vesnice Täsch (1.499 mn.m.), kde jsme nechali auto a taxi dodávkou jsme se přesunuli do šest kilometrů vzdáleného Zermattu 1.608 m.n.m. (zde se autem nesmí, krom mála vyjímek místních usedlíků. I ti ale musí auto nechat na začátku obce – po centru smí jezdit pouze elektrovozidla). Byl krásný teplý prázdninový den, po nahození těžkých batohů (do 30 kilo moc nechybělo) na záda ovšem už tak krásný nebyl. Přece jen, kompletní vybavení cosi váží. Jelikož hlásili na nejbližší tři dny poměrně hezké počasí, chtělo jsme toho využít. Lanovkou jsme chtěli vyjet až na Klein Matterhorn (3.883 m.n.m.) a odtud si dát aklimatizační výstup na Breithorn (4.164 m.n.m.). Vyjeli jsme nahoru, dali si kompletní ledovcové vybavení a vyšli jsme na Breithorn plateau. Jelikož nás ale tlačil čas a chtěli jsme stihnout poslední lanovku dolů, na vrchol Breithornu jsme nešli a spokojili se s vycházkou po ledovcové planině. Poté jsme sjeli lanovkou dolů až na zastávku Schwarzsee (2.583mn.m.), odkud jsme se vydali směr Matterhorn. Došli jsme až k zastávce lanovky pod vrcholem Hirli (2.890 m.n.m.) v nadmořské výšce cca. 2.750 m.n.m., kde jsme se kochali výhledy nejen do údolí, ale na mnohé vrcholy Walliských Alp jako jsou Breithorn, Liskamm, Dufourspitze, Monte Rosa a další. Zde je povoleno ještě beztrestné spaní ve stanech nebo pod širákem, výše už to možné není.

Ráno jsme vstali kolem čtvrté hodiny a po snídani jsme vyrazili po pěkně vyšlapané pěšině k chatě Hornlihütte (3.260 m.n.m.). Zde jsme po dvou hodinách chůze stáli v sedm hodin, zrovna krátce po východu slunce. Počasí nám přálo, bylo teplo a svítilo slunce. Krátce jsme si odpočinuli, doplnili energii a kousek za chatou jsme již v plné horolezecké výbavě stáli před nástupem na hřeben. Samotný nástup byl pěkně ostrý, kolmá asi deset metrů vysoká skála, k přidržení ovšem konopné lano. Po tomto výšvihu jsme pokračovali stále skálou nahoru. Nebyla to žádná procházka, ale chvílemi regulérní lezení. K jištění sloužilo lano (kterým jsem se jistil navzájem se Zdeňkou) a chvílemi i železné tyče nebo skoby. Přesto musel člověk dávat pozor, případný pád by hodně bolel. Úspěšně jsme přešli první, druhý i třetí kamenný kuloár, až jsme před 13 hodinou stáli pod Dolními Moseleyeho plotnami. Zbývalo vyšplhat tento asi 10 – metrový komín a stáli jsme před bivakovací chatou Solvey (4.004 m.n.m.). Zde jsme se rozhodli dále nepokračovat, přece jen, čas i únava hráli proti nám a tak jsme zde ve společnosti třech korejských horolezců přespali na zemi (chata Solvey je jen mála dřevěná bouda bez elektřiny, s jednou patrovou postelí a stolkem. Rozměry má asi 3,5 x 3,5 metru, není určena na plánované spaní, ale pouze jako nouzové místo při zhoršení počasí nebo jiných neočekávaných problémech).

Budíček byl relativně pozdě. Po malé snídani jsme kolem šesté hodiny ranní vyšli před chatu Solvey, kde jsme již za společnosti horských vůdců s klienty nastoupili na Horní Moseleyeho plotny. Hned z úvodu to byl náročný úsek, který nás dostatečně po studené noci zahřál. Lezli jsme dál až k tzv.ramenu. Exponované úseky přibývaly a bylo bezpodmínečně nutné jít s velkou opatrností. Bylo tu i dost úseků, kde bylo nutné šplhat po konopných lanech. Od výšky cca. 4.200 m.n.m. jsme šli kvůli sněhu a ledu v mačkách. Počasí bylo proměnlivé, chvíli svítilo slunce a chvíli padla na hřeben oblačnost. Přes poměrně náročný úsek Červené skály jsme se dostali až poslednímu úseku, tzv. střeše, což je poměrně ostrý svah pokrytý sněhem a ledem. I ten jsme úspěšně zvládli a v 10:45 hodin jsme v naprosté osamělosti stanuli na švýcarském vrcholu Matterhornu. Počasí se mezitím uklidnilo a tak jsme se za svitu slunce mohli kochat báječnými pohledy, zvláště na protější vrchol Dent Blanche (4.357 m.n.m.), ale i vrcholy Monte Rosa a jiné. Po půlhodině fascinující podívané jsme začali sestupovat dolů. Přece jen, být na vrcholu není výhra, tou je až následný bezpečný sestup. Únava se už projevovala a tak jsme sestupovali pomalu. Bohužel se začalo horšit počasí, padla oblačnost a orientace nebyla jednoduchá. Naštěstí Jarek cestu znal dokonale, na vrcholu byl už několikrát. Chvílemi i lehce sněžilo a co bylo nejhorší, začalo hřmít. Chytit bouřku na exponovaném skalním hřebenu by nechtěl asi nikdo. Lehce jsme zrychlili tempo sestupu a kolem čtvrté hodiny odpolední jsme stáli opět před bivakovací chatou Solvay. Neradi, ale vzhledem k počasí jsme zde opět museli strávit noc. To se nakonec ukázalo jako dobré rozhodnutí, do hodiny začalo hustě sněžit a výrazně se ochladilo.

Noc moc příjemná nebyla, večer jsem usínal na zemi ve společnosti poláků a korejců. V noci ovšem dorazila skupina slovinců a tak se na chatě mačkalo neuvěřitelných 18 horolezců! O spánku samozřejmě nemohla být skoro řeč. Po svítání jsme vyrazili na cestu dolů. V komínu Dolních Moseleyeho ploten docházelo k zácpě, neboť mnoho horských vůdců u Solvey chaty otáčelo svůj výstup kvůli namrzlým skálám nazpět. Dolů se šlo snad hůř než nahoru. Nejen že pracovala únava, ale i lezení skalnáích úseků směrem dolů nebylo zrovna nejpříjemnější. Jak se nám ulevilo, když jsme v kolem 13 hodiny po téměř pěti hodinách sestupu stáli u chaty Hornlihutte. Odtud jsme už jen sešli ke stanici lanovky Schwarzsee, kde po oslavném pivu jsme sjeli dolů do Zermattu a štastní zde večer v kempu oslavili úspěšný výstup.

Délka: 12,2 kilometrů (6,1 kilometrů jedním směrem)
 
Čas: 3 dny (dva dny výstup, jeden den sestup)
 
Náročnost: + + + +

Závěrem: : Jedná se už náročnější výstup, na který je potřeba být fyzicky i technicky připravený. Samozřejmostí je i důkladná aklimatizace a možná to nejdůležitější – sledování počasí. Změny počasí jsou tu časté a uvíznutí na hřebenu kvůli špatnému počasí může mít vážné následky. Výstup je vhodný jen pro osoby netrpící závratí a s dobrou koordinací pohybů. Náročnost lezení II – III, některé úseky jsou jištěné železnými tyčemi nebo skobami, ve skalních úsecích je v pár případech k dispozici konopné lano. Nutná je aspoň základní znalost horolezectví, doporučuje se výstup v doprovodu horského vůdce nebo zkušeného horolezce hlavně pro případ nepříznivého počasí, protože výstupová i sestupová trasa není značená a často dochází k uvíznutí horolezců mimo trasu.