Rainerhorn

RAINERHORN

Kontinent: Evropa

Stát: RAKOUSKO

Pohoří: Vysoké Taury

Výška: 3.559 m.n.m.

Specifikace: 10. nejvyšší vrchol Rakouska

Každý rok vyrážíme v létě do italsko – švýcarských Alp s cílem vylézt na nějakou hezkou a zajímavou čtyřtisícovku. Stejný plán byl i pro letošní rok. Volba padla na slavný Matterhorn (4.478 m.n.m.). Na něj se bylo ale potřeba pořádně připravit, neboť se nejedná zrovna o nejjednoduší záležitost. A tak jsme se v rámci tréninku vypravili do Vysokých Taur v Rakousku, kde jsme se rozhodli aklimatizovat výstupem na vrchol Rainerhorn. O ten jsme se pokoušeli už před dvěma lety, ale nakonec jsme vystoupili jen na menší Hohes Aderl.

Dne 26. července 2023 jsme brzo po půlnoci vyrazili z domu a o půl dvanácté jsme zaparkovali naše auto na parkovišti Wiesenkreuz (1.470 m.n.m.) kousek nad vesnicí Hinterbichl (1.350 m.n.m.). Naše sestava byla následující: já, Martin Ptáček, Honza Nahodil a přidal se k nám i Mirek Tlašek, který zrovna tou dobou pobýval v Rakousku.Po chvilce jsme vyrazili z parkoviště. Nejprve jsme šli kolem horské říčky Dorferbach lesem, poté jsme se napojili na zpevněnou cestu. Kopírovali jsme tak červenou turistickou trasu. Šlo se velmi příjemně a svižně. Počasí bylo ideální, stoupání také. Po třičtvrtě hodině jsme podruhé překonávali most přes horskou říčku a výhledy údolím směrem k vesnici Hinterbichl byly okouzlující. Pokračovali jsme dále, až jsme v jednu hodinu dorazili k chatě Johannishütte (2.121 m.n.m.). Zde jsme si hodinu odpočinuli, zavodnili se pivem a poté jsme již vyšlapanou pěšinou prudce stoupali loukami nahoru. Vrchol Rainerhornu jsme měli po levé straně hezky na očích. Stoupali jsme stále výš a výš a již ne tak svižně. Přece jen, vyšší nadmořská výška se již projevila. Po hodině a půl od odchodu z chaty jsme prošli kolem malého jezírka a to se nám už objevila na očích chata Defreggerhaus (2.964 m.n.m.), náš dnešní cíl. Cesta k ní byla ještě těžká, ale ve čtyři hodiny jsme stáli před chatou. Ta byla krásně vytopena, takže i když venku za večer řádila vichřice a sněžilo, nám bylo dobře. Večer jsme strávili hlavně odpočinkem a také ,,luxusní,, večeří, kterou obsluha chaty nachystala. Ta zahrnovala jako předkrm slaný mrkvový salát, hlavní chod malou moukovou kouli s práškovou houbovou omáčkou a jako moučník starý pudink s marmeládou ze snídaně nahoře. Za ty peníze jsme šli spát nejen hladoví, ale hlavně s rozbouřenými žaludky.

Noc byla klidná a ve tři hodiny jsme vstali. Rychle jsme se nasnídali a ve čtyři hodiny jsme za svitu čelovek vyrazili. Tou dobou chata ještě dávno spala. Skalnatým terénem jsme stoupali nahoru. Předchozí večer jsme si cestu prošel, takže ikdyž ležel na vyšlapané cestičce sněhový poprašek, šli jsme najisto. Po třičtvrtě hodině jsme z hřebene u rozcestníku Mullwitz Aderl – Einsteig (3.100 m.n.m.) zabočili doleva k ledovci Inneres Mullwitzkees. Tento krátký úsek prudce skálou padá dolů a je jištěn železnými kramlemi a lanem. Úsek jsme s opatrností zvládli a stáli jsme na začátku ledovce. To už jsme nasadili mačky a navázali se na lano. Nejprve jsme stoupali podél skalnatého hřebene jakoby k vrcholu Mullwitzaderl (3.244 m.n.m.), poté jsme už začali traverzovat mírně zvlněným ledovcovým svahem. Šlo se velmi dobře, sníh byl pevný, teplota tak akorát. Jediné, na co jsme si museli dávat pozor, byly trhliny. Po chvilce jsme byli u skalnatého výběžku, který tvoří vrchol Rainerhornu. Ten jsme začali obcházet zleva a stoupali jsme k sedlu Rainertörl (3.430 m.n.m.), ke kterému jsme ale nedošli, neboť jsme sněhovým svahem začali stoupat prudce doprava – vrchol byl už jen blízko. Po dvou a půl hodinách jsme v 6:30 hodin jsme stáli na vrcholu Rainerhorn (3.559 m.n.m.). Nahoře trochu foukalo, přesto bylo bezoblačné počasí a výhledy na všechny strany byly prostě fantastické. Jelikož byl čas velmi dobrý, rozhodli jsme se lehce sestoupit a pak sněhovým hřebenem pokračovat na nedaleký vrchol Schwarze Wand (3.506 m.n.m.). Cestou fučel silný nárazový vítr a zvedal malebně vločky sněhu, nám to ale vůbec nevadilo a v sedm hodin jsme stáli nahoře. Přesto nám to bylo málo a poté, co jsme přešli sněhové plató jsme kamenitým terénem došli i na třetí vrchol – Hoher Zaun (3.457 m.n.m.), na kterém jsme stáli v 7:45 hodin. Z něj jsme začali sestupovat tajícím ledovcem Äusseres Mullwitzkees, až jsme kousek od vrcholu Mullwitzkees došli opět na suťovisko a před devátou hodinou jsme byli zpátky na chatě. Nezdržovali jsme se, po krátké přestávce jsme sestupovali kolem pasoucích se krav k Johannishütte a poté dolů až k parkovišti, na kterém jsme se opět objevili před polednem. Poté jsme už jen nasedli do auta a spokojeni s rychlou a úspěšnou aklimatizací pokračovali směr domov.

Délka: 27 kilometrů (13,5 kilometrů jedním směrem )

Čas: 2 dny (  hodiny výstup,  hodin sestup)

Náročnost: + +