HOHES ADERL

Kontinent: Evropa

Stát: RAKOUSKO

Pohoří: Vysoké Taury

Výška: 3.506 m.n.m

Letošní rok byl zatím na výstupy kvůli koronavirovým opatření chudý. Přesto jsme se domluvili, že o prázdninách vyrazíme do Walliských Alp na nějaký náročný výstup. V našem hledáčku uvízla do třetice Dufourspitze (4.634 m.n.m.). Vědomi si velké nadmořské výšky, rozhodli jsme se udělat si aklimatizační výstup ještě pár dní před odjezdem v rakouských Alpách. Volba padla na okolí Grossvenedigeru (3.662 m.n.m.), kde se nachází nejen spousta vrcholů vyšších než 3.500 m.n.m., ale také ledovec Schlatenkees, kde jsme plánovali ve výšce 3.000 m.n.m. a výše přespat ve stanu.

Dne 24. července 2021 jsme v dopoledních hodinách dorazili na parkoviště u osady Tauer (1.500 m.n.m.), která se nachází v údolí Gschlösstal. Jelikož dál se vlastním vozem dát jet nedá, nasedli jsme na taxi, které nás dovezlo až do vesnice Innergschlöss (1.690 m.n.m.) a zkrátilo nám tak dlouhou a nezáživnou cestu údolím. Odtud jsme šli už pěšky. Cesta jsem znal, neboť jsem zde před třemi lety šel stejnou trasou na Grossvenediger, více zde. Chvíli jsme pokračovali podél říčky Tauernbach, poté už začalo prudké stoupání svahem nahoru. Nebyl to žádný med. Na zádech jsme měli pekelně těžké batohy s kompletní výbavou na spaní ve sněhu. Po třech hodinách ostrého stoupání jsme dorazili k chatě Alte prager hütte (2.489 m.n.m), odkud jsme měli ledovec Schlatenkees a vlastně také všechny vrcholy skupiny Venediger jako na dlani. Po krátké pauze jsme již mírným stoupáním pokračovali dále. Chatu Neue prager hütte (2.796 m.n.m.) jsme měli celou dobu na očích a po překonání pár sněhových polí a potůčků jsme po čtvrté hodině odpolední stáli přímo před ní. Byla to makačka a tak do nás čepované pivo na chatě zahučelo jak vodopád. Nespěchali jsme, dali jsme si polévku, nějaký ten rakouský šnaps a zrovna když jsme se chystali pokračovat směr ledovec, přišla oblačnost a déšť. Když ani po dvou hodinách nepřestávalo pršet a stále duněly blesky, začali jsme hledat alternativu. Tou se nakonec stalo přespání na winterraumu za 19 eur na osobu.

Ráno jsme po chvilce spánku vstali po druhé hodině. Po třetí hodině jsme za svitu čelovek vyrazili. Naším cílem měl být Rainerhorn (3.559 m.n.m.), druhý nejvyšší vrchol skupiny Venediger. Nejprve jsme se trochu zdrželi ve skalních blocích, kam jsme nepozorností zašli. Poté jsme už ale pokračovali vyšlapanou cestou ve sněhu vzhůru. Za hodinu jsme stáli na ledovci. Kompletně jsme se nastrojili a začali zdolávat první ledovcové metry. Předchozí den trochu nasněžilo, přesto byla trasa viditelná. Co nám ale dělalo starosti, byl silný vítr a oblačnost, která stále vrcholy Venedigeru zakrývala. Při východu slunce se zdálo, že by se mohla rozplynout, ale pravda byla opakem. Čím jsme se blížili více vrcholovému sedlu, tím byla oblačnost a vítr silnější. Samotná trasa vedla přes pevný ledovec, pouze třikrát jsme museli s opatrností přeskakovat ledovcovou trhlinu. Přesto byl přechod přes ledovec a jeho dlouhé a mírné ,,kopečky,, trochu monotónní. Od kóty 3.350 m.n.m. už byla viditelnost opravdu špatná a tak jsme zabočili doleva a přes ledovec jsme zamířili k nejbližšímu občas viditelnému vrcholu, kterým byl Hohes Adler (3.506 m.n.m.). Po překonání krátkého skalnatého úseku jsme před osmou hodinou stáli na jeho vrcholu opatřeného dřevěným křížem. Tam jsme se zdrželi jen krátce. Oblačnost výhledy neumožňovala a díky silnému větru byla opravdová zima. Sestup probíhal stejnou trasou a byl hodně rychlý. V deset hodin jsme opět seděli na chatě. Teda, ne všichni, čtyři se rozhodli jít ještě z Hohe Adleru na Grossvenediger, který byl od našeho vrcholu opravdu blízko. My po krátké přestávce pokračovali v sestupu a za tři hodiny jsme stáli už opět na parkovišti a chystali na odjezd domů. Rainerhorn jsme sice nezvládli, ale i tak to stálo rozhodně za to.