Weisskugel
WEISSKUGEL – PALLA BIANCA
Kontinent: Evropa
Stát: RAKOUSKO
Pohoří: Ötztálské Alpy
Výška: 3.739 m.n.m
Specifikace: Třetí nejvyšší rakouský vrchol
Letošní horskou sezónu jsme chtěli zakončit stylově. Když jsme se konečně domluvili na termínu, netrpělivě jsme několikrát denně sledovali podmínky a předpověď počasí. Neúspěšný výstup na Olperer (3.476 m.n.m.) z loňského roku nás totiž poučil. Tehdy napadlo velké množství sněhu a ten zapříčinil to, že i přes velkou snahu jsme vrcholu nedosáhli. Tento konec října byl ale jiný. Předpověď počasí se lepšila každým dnem a když s jistotou předpověděla bezoblačné dny, tak přišlo rozhodnutí vyrazit. Naším cílem se stal třetí nejvyšší vrchol Rakouska Weisskugel neboli Palla Bianca.
Z domova jsme vyrazili ještě za hluboké noci v sobotu 23. října 2021. Byli jsme čtyři. Já, Franta, Monča a nováček v naší partě Mirek. Naším cílem se ten den stala Oberettes hütte, která leží na italské straně Ötztálských Alp. Jako jediná ze čtyř chat na hlavních výstupových trasách má mimo sezónu otevřený winterraum. Sice bez kamen, tudíž bez tepla, ale lepší jak drátem do oka. Po obědě jsme dorazili do jihotyrolského údolního městečka Tartsch (Tarces, 1.029 m.n.m.) a odtud jsme úzkou klikatou cestou dojeli do horské vesnice Matsch (Mazia, 1.550 m.n.m.). Tu jsme projeli a za krásných pohledů na okolní barevné svahy jsme pokračovali zase o trochu užší cestou až na koncové malé parkoviště u osady Glieshof (1.824 m.n.m.). Zde jsme nahodili na záda těžké batohy plné vybavení, spacáků, jídla a o půl třetí jsme vyrazili turistickou trasou směr k chatě. Zpočátku se šlo příjemně modřínovým lesem podél horské říčky Saldurbach (Rio Saldura), po hodině se ale před námi objevil prudký svah, na jehož konci vykukovala naše chata. Po další hodině přece jen větší dřiny jsme stáli na terase před chatou Oberettes hütte (2.670 m.n.m.). Výhledy do údolí a na nejbližší svahy byly ve večerním slunci přímo fantastické. Po západu slunce teplota přece poklesla a my se přesunuli do winterraumu, který je sice bez kamen, ale čistý, útulný a s přikrývkami. Je zde 10 lůžek, ale kromě ještě jednoho staršího rakušáka jsme tu byli sami. Spát jsme šli brzy, únava z cesty byla přece jen velká.
Ráno jsme nespěchali, neboť počasí mělo být skvělé celý den. Vstali jsme v pět hodin a po snídani jsme v šest hodin vyrazili. Byla krásná, jasná noc, teplota kolem nuly. Vítr nefoukal, takže ideální podmínky. Hned za chatou jsme přešli most před horský potok a na rozcestníku se vydali doprava do svahu. Začali jsme nabírat první výškové metry. Zpočátku se šlo travnatým svahem, potom jsme už nastoupili na skalnatý terén, kterým jsme kličkovali nahoru do sedla, kousek od vrcholu Schönblickkopf (3.146 m.n.m.). Po překonání sedla jsme naopak začali klesat, takže nastoupené metry jsme bohužel rychle začali ztrácet. Po dvou hodinách jsme se ocitli na začátku ledovce Matscher Ferner ve výšce 2.900 m.n.m. Vytáhli jsme ledovcové vybavení a za svitu prvních slunečních paprsků jsme vyrazili ledovcem vzhůru. Veškeré trhliny byly zasněžené, ale sníh byl poměrně pevný, Proto jsme nenásledovali poměrně zmatených stop našeho spolubydlícího z chaty, který vyšel skoro dvě hodiny před námi a kličkoval ledovcem jak zajíc před brokama. Šli jsme co nejkratší cestou, což znamenalo, že jsme prudší pasáže neobcházeli, ale šli přímo jimi. Výškové metry příjemně přibývaly a poté, co jsme se s ledovcem stočili doleva jsme zase zamířili doprava, ostrým svahem přímo k sedlu Hintereisjoch (3.470 m.n.m.). Počasí bylo fantastické. Stejně tak výhledy do okolí. Užívali jsme si každou minutu, ikdyž velmi prudký úsek za sedlem nám dal pořádně zabrat. Vše komplikoval hluboký měkký sníh, díky němuž jsme se chvílemi brodili skoro po kolena ve sněhu. Po jeho překonání jsme pokračovali širokým svahem až k vrcholovému hřebenu. Po krátkém sněhovém hřebínku následoval poslední úsek. Tím je asi stometrový skalnatý hřeben, který končí až na samotném vrcholu. Lezení nebylo nijak náročné, spíše se jednalo o zábavné přelézání malých či větších skalek. Pak už nás ve vší parádě vítal vrcholový kříž. Cesta z chaty na vrchol nám pohodovým tempem s četnými přestávkami zabrala necelých šest hodin.
Počasí nám přálo a tak jsme dolů nespěchali. Vychutnávali jsme si výhledy na celé Ötztálské Alpy a skupinu vrcholů Ortles, v dálce byla jasně zřetelná i nejvýchodnější čtyřtisícovka Piz Bernina (4.049 m.n.m.) se svými poddanými. Po necelé hodině jsme se vydali na cestu zpět. Tentokrát už bez lana jsme přelezli skalní úsek a po ledovci se vydali zpět. Slunce pálilo jako divé a sníh na ledovci začal nebezpečně měknout. Zrychlili jsme tempo na maximum, přesto nám noha dvakrát projela do skrytých trhlin. Bylo na čase ledovec co nejdřív opustit, což se po chvíli i stalo. Sundali jsme ledovcové vybavení a začali jsme se pomalu škrábat do sedla. Z něj už to na chatu opravdu kousek. Kolem… jsme zase stáli před Oberettes hütte a zcela spokojení jsme na sluníčku koukali do údolí. I padlo rozhodnutí nezůstat dnešní noc opět na winterraumu, ale sejít rovnou k autu a hurá do údolí. A tak jsme si sbalili věci a sestupovali kouzelně barevným údolím až k autu, u nějž jsme byli chvíli po západu slunce v šest hodin. Večer jsme pak strávili v městečku Prato allo Stelvio a zakončili tak naše dvoudenní úspěšné tažení s pizzou a pivem v ruce 🙂
Náročnost: + +