Velký Mengusovský štít

Velký Mengusovský štít je nejvyšším štítem ze tří Mengusovských štítů, které uzavírají dolinu po nich pojmenovanou – Mengusovskou. Na vrchol nevede žádná turistická trasa, přesto zde vede několik poměrně nenáročných výstupových tras. Už dlouho jsem po tomto štítu pošilhával očkem. Koncem září se naskytlo jednodenní volno a tak jsme se s kamarády domluvili, že si hodíme nějakou tatranskou jednodenní rychlovku. Pár dní předem hodně sněžilo, ale pak se situace uklidnila, mrzlo a na námi vybraný den byla předpověď velmi hezká – jasno a poměrně teplo.

Dne 28. září 2022 jsme před sedmou hodinou vyrazili od parkoviště u vlakové stanice Tatranská Lomnice (1.250 m.n.m.). Po 40 minutách svižné schůze jsme dorazili na rozcestí u Popradského plesa (1.494 m.n.m.). Odbočili jsme vlevo a po modré turistické trase jsme pokračovali Mengusovskou dolinou směrem k Velkému Hincovu plesu. Minuli jsme odbočku vedoucí na  Rysy (2.503 m.n.m.) a podél Hincova potoka jsme začali stoupat podél Hincovy kopy (2.000 m.n.m.) do Hincovy kotliny. Šlo se dobře, bylo úplné jasno, vítr pouze pofukoval. Jakmile jsme ale vkročili do Hincovy kotliny, rázem nás ofoukl velmi silný studený vítr. To už jsme na pravé straně viděli náš dnešní cíl – Velký Mengusovský štít. Došli jsme k Velkému Hincovu plesu (1.946 m.n.m.) a začali jsme jej podél břehu obcházet zprava. Sníh, který zde byl, se trochu bořil, takže jsme spíše skákali z kamene na kámen. Už v nasazených mačkách jsme pomalu začali stoupat k suťovisku pod skalním masivem, kde byly velké sněhové pole. Začali jsme je traverzovat, naštěstí sníh byl docela pevný a bořil se jen občas. Bylo ho tu už totiž docela dost. Přibývaly i skalní úseky, které se ale stále daly zvládnout bez jištění, Takto jsme traverzováním stoupali stále výš, až jsme začali stoupat poměrně širokým žlabem prudce nahoru. Počasí se ale začalo pomalu horšit, přišla oblačnost, vítr fučel o sto šest a začala být zima. Překonali jsme další nepříjemný skalní úsek, kde byla skála pokryta ledem a sněhem, až jsme žlabem došli pod ,, kvočnu,,  – skálu ve tvaru sedící slepice, která je důležitým orientačním bodem.

Překonali jsme další namrzlý skalní úsek, obešli ,,kvočnu,, a poté, co jsme se navázali na lano, jsme lezli úzkým komínem až na hřeben. Jednoduchý úsek to rozhodně nebyl a dal zabrat. Na hřebenu nás přivítal studený nárazový vítr a my, už značně prokřehlí, jsme začali mrznout ještě víc. Hřeben byl naštěstí krátký a vyjma jednoho nepříjemného úseku i nenáročný. Po pěti hodinách jsme přesně v poledne stáli na vrcholu Velkého Mengusovské štítu (2.438 m.n.m.). Nebylo nic vidět, fučel silný vítr, byla nám zima, takže jsme se zde zdrželi tak dvě minuty a vydali jsme se na cestu zpět. Jakmile jsme začali sestupovat z hřebenu, na pár minut se lehce protrhala oblačnost a my viděli konečně všechny okolní štíty pěkně shora. Co nejvíce jsme při sestupu využívali slaňovaní, ale vyjma jednoho borháku jsme museli používat hlavně kameny. Šlo to docela dobře a když jsme po více jak dvou hodinách stáli opět u Velkého Hincova plesa, byli jsme sakra rádi. Cestou se docela bořil sníh a navíc jsme pěkně promrzli. V silném větru jsme potom sestoupili až k autu a vydali se na cestu domů. Trochu ledový zážitek, ale i to se počítá 🙂