TRIGLAV

Říká se, že každý správný Slovinec by měl aspoň jednou za život vyjít na vrchol Triglavu, nejvyšší hory Slovinska. Ikdyž žádní rodilí Slovinci nejsme, Triglav jsme si stanovili za další vrchol, který jsme chtěli zdolat. Je to nejen díky jeho velké popularitě, ale i dostupnosti, nějakých 600 kilometrů z České republiky. Jelikož začátek června byl na počasí velmi příznivý a teploty doma i ve Slovinsku překračovali 30° C, bylo rozhodnuto.

V pátek 5. června 2015 jsme odpoledne vyrazili z Česka a po 7 hodinách jízdy jsme v 10 večer dorazili do vesnice Kranjska Gora, která je významným slovinským zimním střediskem. Cestovalo nás pět, se mnou ještě Zdenička, můj brácha Jakub a kamarádi Honza a Michal. Zde jsme měli zajištěné ubytování v pronajatém domě. Ubytování bylo levné, ale zároveň pohodlné. Po klidné noci jsme se ráno sbalili, prošli si ještě toto malebnou slovinskou vesničku, nakoupili zásoby a autem vyrazili do vesnice Mojstrana, která byla odtud vzdálená 14 kilometrů. Zde jsme pokračovali po Triglavske cestě až k chatě Aljažev dom (1.015m.n.m.), kde jsme na parkovišti, které je zdarma, auto nechali. A tu to začalo, nahodili jsme na záda těžké batohy a přesně ve 12 hodin jsme vyšli. Počasí nám přálo, úplné jasno a teplota atakující opět 30° C.

Hned po pár metrech jsme minuli Aljažev dom, Slajmerjev dom a pokračovali jsme údolím Vrata proti proudu horského potoka jménem Triglavska Bistrica dále. Cesta byla kamenitá, široká a na ní spousta turistů v obou směrech, kteří se v údolí pohybovali. Po 3 kilometrech a asi hodině svižné chůze po mírně se stoupající pěšince jsme došli až do konce údolí a před námi se ze všech stran objevili dechberoucí vysoké skalní stěny. Zde se nachází i památník obětem těchto hor, v originále Spomenik ponesrečenim planincem. Asi po 300 metrech je nutné z vyšlapané pěšiny, která vede stále do kopce k Triglavske severní stěně, sejít pár metrů doleva dolů k potoku a pokračovat stezkou Čez Prag, která vede na Triglav. Stezka je značena červeným turistickým znakem ve tvaru kruhu. Místo lze lehce přejít a nám se to i stalo. Teprve až pěšina u severní stěny skončila a před námi nebylo nic jiného než neschůdná kamenná zeď, jsme se otočili a tu správnou cestu našli. Pro doplnění, na Triglav vede z tohoto údolí ještě jedna cesta – Tominškova. Začíná nějakých 800 metrů za chatou Aljažev dom, kdy je nutné se opět vydat doleva přes potok po červené turistické značce. Tato cesta je ferratová a dle vyprávění Zdeňky, která ji šla, i hodně náročná.

Po překonání potoka jsme se po pár metrech ocitli u skalní stěny, která se tyčila hodně vysoko a my věděli, že ji celou musíme zdolat. A tak jsme se do toho pustili. Hned ten první úsek nám dal zabrat, po skále jsme se i s batohy šplhali nahoru, rukama jsme se přidržovali železných tyčích. Poté jsme našli na úzkou pěšinku, která se skrz skalní útvary klikatila nahoru. Do toho slunce pálilo jak divé a tak z nás stříkal pot na všechny strany. Došli jsme k prvnímu ,,lezeckému,, úseku. Před námi se objevila příkrá stěna. Tu jsme zdolali po kramlích a také pomocí železných tyčí a ocelového lana. Jelikož každá ztráta koncentrovanosti mohla skončit dost ošklivým pádem, mnoho lidí zde používalo ferratový set. My ale nic takového neměli. Poté už se střídali úseky těžké a ještě těžší. Cesta vedla stále prudce do kopce. Kde byla možnost, tam jsme si pomáhali treakingovými holemi a kde to nešlo, tam pomohli železné tyče. Neustále jsme se šplhali skrz skály nahoru a nahoru až jsme po třech a půl hodinách vyčerpávající chůze došli pod Begunjski vrh (2.461). Osvěžení přinesl pitný pramen Begunjski studenec. Je to zároveň místo, kde se schází cesty Čez Prag a Tominškova a dál už pokračují společně. Zde jsme si doplnili pití, odpočinuli a opět stoupali vzhůru. Po chvilce sme došli na rozcestí, kde jsme se vydali doprava. Cesta doleva vede k chatě Dom Valentina Staniča (2.332). Tady už se projevila vyšší nadmořská výška a pokračovali jsme po ve sněhu vyšlapané cestičce. Tento úsek se nazývá Kotel. Sníh byl měkký a chvílemi se bořil, ale nebylo to nic hrozného. Furt jsme stoupali nahoru, ikdyž už ne tak prudce. Před námi se objevil majestátný vrchol Triglav a vlevo pod ním menší vrch Kredarica (2.539), kde se nachází chata Triglavski dom. Ta se stala naším cílem a po 6 a půl hodinách námahy jsme k ní došli.

Chata byla slušně obsypána turisty jako jsme my. Otevřena je od půlky června do září. Mimo tento termín ale poskytuje základní ubytování a služby meteorologická služba sídlící zde nepřetržitě, takže ikdyž jsme zde byli 14 dní před oficiální sezónou, přespat jsme tu mohli.  Za pár euro jsme dostali malý společný pokoj, kde bylo pár lůžek i s dekama. Jelikož bylo poměrně teplo, ke spaní naprosto vystačily a tak jsme spacáky tahaly zbytečně. Dokonce zde byla i možnost zakoupit pití včetně čaje, teplou polévku, klobásy.

Ráno jsme vstali v pět a po snídani jsme něco kolem šesté hodiny vyrazili. Batohy jsme si nechali na chatě a hned pár metrů od chaty jsme nastoupili na ferratovou cestu, která vedla po skalním masivu až na vrchol. Ale nijak zvlášť obtížná nebyla, ikdyž je pravda, že ten den jsme zde byli asi jediní bez jakéhokoliv vybavení (ikdyž pravda je, že si některé úseky o ferratový set vysloveně říkali, ale s opatrností se to dalo zvládnout i bez jištění. Samozřejmě za předpokladu vhodného počasí, za mokra, námrazy, větru  či sněhu by to bylo horší a ferratový set je nutný!). A tak jsme pomocí železných tyčí a ocelového lana stoupali vzhůru. Počasí bylo zpočátku parádní, ranní slunce lehce prosvítalo zpod mraků, ale čím víc jsme se blížili na vrchol, tím přibývalo oblačnosti a mlhy. Za půlhodinu jsme byli na Malém Triglavu (2.725) a odtud jsme šli po hřebenu. Zde si člověk musel dát pozor ať neuklouzne na sněhu a nezřítí se dolů. Cesta byla úzká, skalní úseky strmé, ale vše jsme zvládli a po další půlhodině zajímavého stoupání jsmev sedm hodin vstanuli na vrcholu Triglavu ve výšce 2.864 m.n.m. Bohužel, poslední minuty jsme již šli v oblačnosti a tak z výhledů nebylo nic. Pouze v jednu chvíli se na pár sekund vyjasnilo a my mohli pozorovat krásnou krajinu Julských Alp. Poté jsme se vydali na cestu zpátky. Šli jsme pomalu, ale zato bezpečně a za chvíli jsme stáli přes chatou Triglavski dom. Naložili batohy a vydali se stejnou cestou zpátky. Jak to tak bývá, cesta z  vrcholu bývá ještě náročnější než cesta nahoru a tak to bylo i tentokrát. Vysoká teplota, únava a náročný terén udělali své a tak když jsme se ocitli před chatou Aljažev dom, pivo bylo jasná volba. Poté jsme nasedli do auta a večer jsme byli doma. Unavení, ale spokojení.

Závěrem: Poměrně náročný výstup, ne však pro svoji délku, ale pro výrazné převýšení. V případě špatného počasí nebezpečí úrazu a zásahu bleskem. Když počasí dovolí ferratový set není nutný, avšak pro některé exponované pasáže je doporučován.