PIZ BERNINA

Neuplynuly ani dva týdny, co jsme se vrátili z Wallis tour a zase jsme cestovali zpět do Alp. Chtěli jsme využít zbytkové aklimatizace i formy a naším cílem se tak stala nejvýchodnější čtyřtisícovka Alp Piz Bernina. Zprvu jsme chtěli nahoru lézt legendárním hřeben Biancograt (III UIAA), ale vzhledem k nedostatku času a nejistým podmínkám na hřebeni jsme se rozhodli pro variantu výstupu z italské strany a přechodem hřebene Spallagrat (II-III UIAA).

Ve středu 6. září 2017 jsme večer vyrazili z domu, noc jsme strávili jízdou přes Rakousko a po krátkém odpočinku jsme dopoledne vjeli do Švýcarska. Naše sestava čítala kromě mě moji partačku Zdeňku, Michala a Lucii Jonsztovi. Přes Zernez, Pontresinu a slavný Bernina pass (2.328 m.n.m.) jsme dojeli do Itálie, kde se naším cílovým místem stalo parkoviště u malé horské osady Campomoro (2.000 m.n.m.) hluboko v horách nad vesnicí Chiesa in Valmalenco (950 m.n.m.). Už samotné stoupání po silnici z údolí od města Sondrio (300 m.n.m.) bylo zážitkem. Silnice se každým výškovým metrem zužovala, klikatila a výhledy stály rozhodně za to. Původní plán byl přespat na jedné ze dvou chat po cestě. Zatímco chata Marinelli Bombardieri už byla zavřená a nedohledali jsme, zda je zde winterraum, z druhé chaty Carate Brianza se nám vůbec neozývali. Proto jsme do batohů vzali nejen spacák a karimatku, ale i jeden společný stan a rozhodli se, že přespíme u chaty Marinelli Bombardieri. V 16 hodin jsme nahodili batohy na záda a vyrazili. Za parkovištěm jsme přešli hráz jezera Lago Campomoro a vydali se prudším svahem nahoru. Cesta vedla lesem, slunce svítilo a občas se objevil výhled do okolí. Po dvou hodinách jsme došli k chatě Carate Brianza (2.636 m.n.m.). Ta nakonec byla otevřená, ale přesto jsme se zde nezdrželi a pokračovali nahoru do sedla Bocchetta delle Forbici (2.650 m.n.m.), odkud jsme pěšinou mírně sestupovali až k horskému jezírku Lago di Musella (2.600 m.n.m.) a odtud nás čekal poslední úsek. Ten vedl poměrně prudkým kamenitým svahem a končil u další chaty. Zde už se projevil nedostatek spánku i únava a dal nám docela zabrat. V 19:30 hodin jsme již za šera stanuli před uzavřenou chatou Marinelli Bombardieri (2813 m.n.m.). Naštěstí jedny z dvířek byly otevřeny a my vešli do útulného a čistého winterraumu. Celý šťastní, že nemusíme stavit stan a spát venku, jsme rozložili na palandách spacáky a po uvaření večeře a čaje jsme brzo usnuli.

Ráno jsme brzo vstali a v pět hodin ještě za tmy jsme vyrazili. Se sebou jsme si vzali jen nejnutnější věci. Spacáky, karimatky, vaření a podobné věci jsme zde nechali, neboť jsme počítali s tím, že se zde večer vrátíme. Hned za chatou jsme se vydali směrem nahoru do sedla Passo Marinelli Occidentale (3.014 m.n.m.). Zde jsme byli po půl hodině svižné chůze. Ze sedla bylo potřeba sestoupit dolů na ledovec Scerscen Superiore. Trochu jsme zde  bloudili a hledali správnou trasu. Po chvilce jsme už ale stály na začátku ledovce. Nasadili jsme veškerou ledovcovou výbavu a už navázáni na lano jsme vkročili na něj. Led byl zmrzlý a tak se šlo dobře. Začalo už pomalu svítat a tak jsme po chvilce odložili čelovky. Co bylo ovšem horší, že jsme ztratili ideální stopu (byla velmi špatně viditelná) a to zrovna v místech, kdy ledovec byl samá velká trhlina. Kličkovaná a přeskakovaní trhlin pod křupajícím ledem nebyl zrovna z nejlepších zážitků a všem se nám ulevilo, když jsme se z ledovce dostali na pevné kamení a poté již uviděli vyšlapané stopy vedoucí ostrým sněhovým svahem nahoru, na jehož vrcholu jsme zahlédli chatu Marco e Rosa. Stoupání svahem šlo rychle a tak jsme za chvíli stáli před skálou, po které jsme měli dojít až chatě. Začátek byl poměrně drsný, asi 15-metrová prudká skalní stěna. Nejprve bylo potřeba překonat hlubokou trhlinu v ledu a poté lézt nahoru skálou. Pomáhali nám i železné stupačky a také žebřík, který ovšem nebyl kompletní a byl poměrně divoce zafixovaný, takže se celý třásl a nebudil moc velkou důvěru. Poté se stoupalo dál jištěnou-nejištěnou cestou. Kdo by čekal kompletní ferratu byl zklamán. Železné fixní lano i pomůcky na lezení prudších výšvihů nebyly pravidlem. I tak ale v případech, kdy byly k dispozici, hodně pomohli. Po pěti a půl hodinách v 10:30 hodin jsme se konečně objevili před chatou Marco e Rosa (3.603 m.n.m.).

Počasí nám stále přálo, svítilo slunce a bylo poměrně teplo. Trochu jsme se občerstvili, odpočinuli a pokračovali dále. Hned za chatou jsme začali stoupat ke skalnatému hřebenu. To už jsme šli opět po ledovci. Slunce pálilo a tak se sníh místy bořil, naštěstí ne nijak výrazně. Po asi hodině stoupání jsme stáli na skalnatém hřebenu a před námi vpravo se tyčil náš cíl. Hned první metry na hřebenu nás ujistili v tom, že nás nečeká nic lehkého. Lezení skalních bloků a věží komplikoval led a zbytky sněhu. Vzhledem k tomu, že jsme šli ve čtyřech a jistili jsme se, postupovali jsme velmi pomalu. Některé úseky nebyly zrovna nejjednodušší a určitě bych je nedoporučoval úplným začátečníkům. Hřeben byl místy i poměrně exponovaný a sráz na obě strany budil každopádně respekt. Po dvou hodinách lezení jsme se ocitli na jihovýchodním vrcholu La Spella (4.020 m.n.m), což je předvrchol Piz Berniny. Zde jsme se potkali s partou německých horolezců, kteří sestupovali z Piz Berniny a kteří šli Biancograt. Že se s nimi nakonec skamarádíme více, jsme v tu chvíli ještě netušili. Zbýval poslední úsek, asi 200 metrový skalní hřeben, který jsme úspěšně přelezli a ocitli se na vrcholu Piz Bernina (4.048 m.n.m). Bylo přesně 15:25 hodin a tak cesta z chaty nám až sem trvala deset a půl hodiny! Sám vrchol není nijak atraktivní vyjma parádních výhledů na ostatní vrcholy východních Alp. Po chvilce focení a odpočinku jsme se rozhodli sestoupit stejnou cestou. To už ale směrem od Itálie mířila hustá oblačnost. Ta nás doprovázela celý sestup. Sestupovali jsme bezpečně, ale pomalu. Když sem čekal na to, až parťáci nějaký úsek slezou, tak sem pořádně promrznul. Zvláště ve dvou případech, kdy jsme slaňovali. Viditelnost se pomalu snižovala nejen oblačností, ale i přicházející tmou. Naštěstí hřeben jsme úspěšně opustili a v 19:30 hodin jsme stáli opět před chatou Marco e Rosa. Původní plán byl sejít až dolů, ale to nikdo nepočítal s tím, že nám výstup zabere tolik času. Proběhla krátká debata. Nakonec jsme se rozhodli nesestupovat dolů, ale přespat na chatě. Proti sestupu byla jednak velká únava (patnáct a půl hodiny dřiny se projeví) a také to, že bychom sestupovali už za tmy. Pro sestup bylo jednak to, že jsme se sebou neměli žádné náhradní oblečení, jídlo na zítřek, pití a další méně či více důležité věci, ale hlavně to, že zítra se mělo výrazně kazit počasí a to tak, že v příštích dvou až třech dnech měl napadnout skoro metr nového sněhu, který by nás nahoře odřízl minimálně na týden. Avšak po komunikaci s ostatními horolezci (bylo jich zde asi deset), kteří nestihli již sestoupit, jsme dostali ujištění, že zítra dopoledne by nemělo být počasí ještě tak špatné. A tak jsme si zde dali večeři, trochu doplnili tekutiny a šli hned spát, ať můžeme ráno brzo vyrazit.

Vstali jsme opět po páté hodině ranní a podle zvuku větru nám bylo hned jasné, že počasí ideální nebude. Při výhledu z okna jsme viděli sněhový poprašek a silnou oblačnost. Posnídali jsme, oblékli se a vydali se cestou dolů. Parťáky nám dělalo šest německých horolezců, kteří si v takovém počasí netroufali jít sestupovou trasu do švýcarské Pontresiny odkud včera vycházeli (je zde spousta trhlin a v případě špatného počasí nebo nové sněhové pokrývky je cesta údajně sebevraždou). Poprosili nás, zda nemůžou jít za námi, neboť trasu do Itálie vůbec neznají a veškeré značené stopy přes noc zanikly pod sněhem. Hned od prvních metrů bylo jasné, že sestup bude peklem. Vítr na skále zesiloval doslova každou minutou. Při poryvech větru člověk jenom stál a snažil se držet železných fixních lan – pokud byly k dispozici. Viditelnost byla špatná, sníh a ledové krystaly nás štípaly ve tváři jako tisíce jehel. Brýle každou chvíli ,,zamrzaly,,. I přes docela kvalitní zateplení jsme chvílemi mrzli. Zvláště prsty, rukavice byly po chvilce sestupu mokré. Sestupovali jsme opět pomalu, ostatně jít rychle se pro kluzkou skálu a čerstvý sníh nedalo. Vítr byl stále silný a sníh povážlivě přibýval. Ostré lezecké úseky byly ,,o držku,,. Snažili jsme se co nejvíce jistit, i když to zdržovalo a díky tomu jsme stále víc promrzali. Po dvou hodinách pekelného sestupu skálou jsme po rozbitém žebříku skočili na sněhový svah a začali jím co nejrychleji sestupovat dolů na ledovec. Vítr se trochu uklidnil a nebyl už tak ostrý. Když jsme si tak mysleli, že nejhorší je za námi, stáli jsme na začátku ledovce a najednou nevěděli kudy. Veškeré stopy ze včerejška byly zasněžené, viditelnost možná na pět metrů daleko a to nejhorší, spoustu trhlin kolem nás. Věděli jsme, že je zde spousta velkých, ale i spousta malých, které můžou být pod sněhem. Tedy, žádné pozitivní vyhlídky. Nezbývalo ovšem, než ledovec zkusit přejít. Šel jsem první. Sice navázaný na lano s třemi parťáky za sebou, ale přesto pln obav. Na ledovci jsme bloudili i při jasném počasí, jak teď trefit k sedlu, když stěží vidím pár metrů před sebe? Šel jsem pomalu, každý krok jsem dlouho zvažoval, stejně jako směr. Nešel jsem přibližným směrem jako jsme šli nahoru, ale rozhodl se jít ledovcem po jeho pravé straně – aspoň teda domnělé, což se ukázalo jako dobrý krok. Sestupovali jsme pomalu, ale trhlinám se vyhýbali nebo je bezpečně přeskakovali. Při jednom takovém přeskoku Lucka udělala menší chybu a po pás do jedné z malých trhlin zapadla. Naštěstí trhlina byla úzká a tak po pěti minutách se sama dokázala dostat ven a my mohli pokračovat, až led vystřídalo kamení. Vyhráno ovšem nebylo, museli jsme trefit přístup do sedla, což vzhledem k velké délce kamenného hřebene a špatné viditelnosti není jednoduchá věc. Naštěstí zde už nám pomohla nejen vrozený smysl pro orientaci, ale i GPS německých horolezců. Před sedlem jsme již odhodili veškeré vybavení na ledovec a již za deště, který vystřídal sníh, jsme mířili k chatě Marinelli Bombardieri. Před ní jsme byli po šesti hodinách dřiny v 13 hodin. Promočení, unavení, přesto jsme se nezdržovali, sbalili spacáky a mazali dolů. Kamení klouzalo, déšť zesiloval, ale po necelé hodině jsme se objevili před chatou Carate Brianza. Zde jsme si skoro na hodinu dali přestávku, trochu se prohřálo a doplnili energii teplým čajem a polévkou. Sice stále pršelo, ale pokračovali jsme dolů i za doprovodu dvou německých horolezců (zbytek zůstal na chatě a vyšel později). Po deseti hodinách sestupu jsme v 17 hodin opět stáli na parkovišti. Kompletně promočení, unavení, promrzlí a hladoví. Hned jsme se naskládali do auta a i s Němci jsme mířili do Pontresiny, kde měli zaparkované auto a mohli se tak s ním vrátit pro zbytek výpravy. Za to, že jsme jim pomohli se sestupem a ještě je dovezli přes hranice do Pontresiny se nám odvděčili tak, že nás nechali přespat v jejich bytě ve švýcarském Scuolu. A navíc, ještě nám udělali večeři 🙂