Olymp

Listopad. Po opět bohatém roku 2017, kdy jsem vystoupil na několik krásných horských vrcholů, mně zbylo koncem roku pár dní dovolené. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych je využil. Uvažoval jsem o domácím odpočinku, ale poté zvítězila touha ještě někam odcestovat a něco poznat.  Už delší dobu mě lákaly řecké Atény. Proto jsem využil levných letenek, ubytování, menšího počtu turistů a vyrazil na tři dny stále ještě za teplem. Jelikož termín byl dost nešťastný, připojila se ke mně pouze cestovatelka Hanka Jandová. Ale to bych nebyl já, aby mě vidina hor nezlákala k dobrodružné cestě na Olymp. Samotné pohoří Olymp je národním parkem zařazeným v seznamu UNESCO. Hlavní hřeben má sedm hlavních vrcholů, kdy nejvyšší z nich Mytikas má 2.917 metrů a je nejvyšším bodem celého Řecka. Cesta na hřeben Olympu je v létě poměrně snadná, ovšem na samotný Mytikas je trochu náročnější, neboť se zde leze po skále a je doporučována minimálně helma. V zimě se na Olymp a hlavně na Mytikas téměř nechodí  a když už, tak je potřeba mít minimálně mačky, cepín a helmu.

Do Atén jsme přiletěli večer 26. listopadu 2017.  Druhý den dopoledne jsme  vyrazili do poznávání centra města, ale hned odpoledne jsme nasedli na vlak a vydali se na téměř 400 kilometrů dlouhou cestu až do města Leptokarya, které leží hned u Egejského moře.  Pětihodinová cesta byla velkým zážitkem. Vlak projížděl horskými úbočími s parádními výhledy a já teprve nyní pochopil, jak hornatá země vlastně Řecko je. V Leptokaryi jsme po přestupu v Larisse vystoupili a šli do blízkého hotelu, kde jsme měli domluvené ubytování. Jelikož bylo po sezóně, za málo peněz jsme získali nadstandardní pokoj. Perličkou bylo, že žena majitele byla Češka z okolí Olomouce. Bylo ale potřeba vyřešit jeden problém. Na druhý den jsme chtěli vyrazit co nejdříve (budíček ve 4 hodiny ráno), protože v 15:30 hodin nám jel vlak zpět do Atén. Bylo ale potřeba se dostat do hor – konkrétně na parkoviště Prionia, kde končí horská silnice z města Litochoro. Zde to bylo ale 30 kilometrů, proto jsme si zde chtěli vzít taxi. Pan domácí nám to ale rozmluvil – je to daleko, tak brzo by byl problém někoho sehnat a stálo by nás to i dost peněz. Proto domluvil svého kamaráda, který má ve městě autopůjčovku a auto nám půjčí. A tak se stalo, za půl hodiny dorazil místní podnikatel Zakis a auto nám za rozumnou cenu na zítřek půjčil (je nutné ale dodat, že jsme měli po vrácení nakonec s autem patálie, neboť jsme byli nepravdivě osočeni, že jsme auto poškrábali a žádali po nás náhradu škody. Samozřejmě jsme ale auto nepoškodili, ale udělali jsme chybu tu, že jsme si auto před půjčením pořádně neprohlédli a nenafotili).

Ráno jsme vstali a před pátou hodinou ranní vyrazili. Za městem Litochoro jsme najeli na horskou cestu, která vedla národním parkem prudce do kopce, plná zatáček a také občasných výmolů. Kolem šesté hodiny ranní jsme dorazili na prázdné parkoviště Prionia (1.100 m.n.m.). Teplota lehce nad nulou  – poměrně chladno, nikdo nikde (i cestou jsme nepotkali žádný náznak života). Vyrazili jsme. Upřímně říkám, že moje ambice nebyly žádné. Neměli jsem žádné vybavení, pouze běžnou turistickou výbavu – letěli jsme nalehko pouze s malými batohy (do 7 kilo) . Den předtím nasněžilo už na tak vysokou vrstvu sněhu dalších 30 centimetrů. Počasí sice hlásili solidní, ale v horách nikdy nevíte. I proto jsem skoro vůbec nepočítal, že se k vrcholovému hřebenu dostaneme, spíše jsem měl za to, že půjdeme tam, kde to půjde a pak se otočíme. Také nás hnal čas – nejpozději ve 14:30 jsme museli být zpět na parkovišti a cesta dle průvodců trvá nahoru na hřeben Olymp a zpět v létě kolem devíti hodin.

S čelovkami na hlavách jsme šli pěknou lesní pěšinou označenou jako E4. V lese jsme si našli palice, které nahradily nezbytné trekové hole. Šli jsme ostrým tempem stále do kopce a stále lesem. To ale nevadilo, stejně by žádné výhledy kvůli tmě nebyly. Hned na začátku jsme minuly vodopády Enipeas. Po dvou a půl kilometrech jsme dorazili na kótu 1.350 m.n.m., kde je turistický přístřešek a pitná voda. Pokračovali jsme dále.  S nastupujícím svítáním jsme opustili hluboký les a stoupali kosodřevinou. Pomalu jsme odložili čelovky i vrchní část oblečení. Od výšky 1.650 m.n.m. byl sníh. Zpočátku jen ,,pocukrování,, ale poté s každým metrem byla vrstva sněhu stále silnější. Na pravé straně vysoko nad námi jsme na chvíli mohli zahlédnout i hřeben Olympu. Nebe bylo zpočátku jasné, ale blížila se rychle oblačnost, která nás po chvilce zahalila. Po sedmi kilometrech a dvou hodinách chůze jsme dorazili k chatě A – Spilios Agapitos (2.020 m.n.m.). Zde bylo už sněhu nad kotníky. Co bylo ale pozitivní, oblačnost skončila někde ve výšce 1.700 m.n.m a nad ní bylo krásné jasné nebe! Zde už bylo chladno a opět jsme si oblekli vrchní vrstvy oblečení. Po krátké pauze jsme pokračovali dále. Zatímco k chatě vedla krásná pěšina jen s malou vrstvou sněhu, od chaty nastal boj. Cesta se ztratila v hlubokém sněhu království borovic a smrků. Orientace naštěstí nebyla moc složitá, muselo se jít stále prudkým svahem nahoru. A tak jsme šli. Prošlapával jsem stopu a šel podle intuice tam, kde by sníh mohl být nejméně hluboký. Zpočátku se ale moc nedařilo. Díky slunečnému počasí byl sníh poměrně měkký a my se chvílemi bořili i po pás. Bylo to vyčerpávající, ale díky tomu, že jsme se snažili držet kraje skalnatého hřebene, jsme na tom byli rozhodně lépe než kdyby jsme šli ,,letní,, cestou vedoucí pod stromy s hlubokým sněhem. Sníh zde vítr přece jen trochu odfoukal a nebyl tak hluboký. Výhledy byly dechberoucí i díky tomu, že od výšky 2.200 m.n.m. již zmizely stromy a nic nám nepřekáželo. Bylo zajímavé se dívat na oceán a zároveň pár kilometrů od něj na krásné nedotčené vrcholky pohoří Olymp. Jen pro zajímavost, pohoří Olymp má 46 vrcholů vyšších než 2.000 metrů!!! Docela silně foukalo, ale i přes tento mírný diskomfort se stoupalo docela dobře. Byl jsem sám překvapnen, jak i v náročných podmínkách stoupáme rychle. Věřil jsem, že aspoň vrcholu Olymp-Skala dosáhneme. Chvílemi byl sníh zmrzlý a tak bylo v prudších pasážích potřeba dávat pozor na uklouznutí, které by znamenalo hodně dlouhou skluzavku dolů. Ale přece jen převažoval bořící se sníh, který nám vzal hodně sil a poslední metry k vrcholu byly už náročné. Ve 11:25 hodin jsme po pěti a půl hodinách dřiny a devíti a půl kilometrech stoupání stáli v naprostém osamění na vrcholu Olymp – Skala (2.866 m.n.m.). Měli jsme celé Řecko jako na dlani. Výhledy byla prostě parádní.

Nahoře jsme se zdrželi jen necelých dvacet minut. Když jsme natáhli ruku k vrcholu Mytikas (2.917 m.n.m.), téměř jsme se jej dotýkali. Tak blízko, ale přece tak daleko. Skalní pasáže daly tušit, že bez maček a cepínu by to asi nešlo. Ale kdoví, mít více času, možná bychom to zkusili, ale nám čas chyběl. Nejpozději za dvě a třičtvrtě hodiny jsme museli být na parkovišti. Věděli jsme, že cesta dolů bude závod s časem. I opravdu blízký vrchol Olymp  – Skolios (2.903 m.n.m) nás lákal, ale museli jsme odolat a vrhli jsme se na sestup. Byl to opravdový sešup. Hlubokého sněhu jsme využili v náš prospěch. Dělali jsme rychlé dlouhé kroky a díky tomu, že nás sníh držel, jsme sestupovali velmi rychle. I přes pár pádů jsme už za 35 minut stáli opět před chatou!! Následovala krátká pauza a pokračovali jsme sestupem. Od zmíněných 1.700 m.n.m. jsme vkročili do oblačnosti, která zalévala celé údolí k městečku Litochoro. To nám ale nevadilo, na výhledy stejně nebyl čas a díky lesu ani možnost. Konečně, pár minut před půl třetí jsme stáli na pakovišti. Cesta dolů nám zabrala zhruba dvě a půl hodiny. Nasedli jsme do auta, které jsme vrátili v Leptokaryi, zde jsme si dali rychle na oslavu vítězství národní Gyros, nasedli na vlak a příjemně unavení jsme se vraceli do Atén, které jsme následující den prošli křížem krážem.