Olperer

V pátek 16. října 2020 jsme večer vyrazili z domu. Sestava byla následující: vyjma mě ještě horolezci Martin Ptáček, Franta Kolínek a nováček v našich řadách Monika Holbová. Původně jsme měli vyjíždět již ve čtvrtek, jenže předchozí dny v Alpách sněžilo a předpověď hlásila do sobotního odpoledne stále špatné počasí. Cesta Rakouskem proběhla v pořádku a tak jsme za hluboké noci začali pomalu stoupat z poslední vesnice Ginzling (1.000 m.n.m.) k vodní nádrži Schlegeisspeicher (1.800 m.n.m.). Už od výšky 1.300 m.n.m. byla na silnici souvislá vrstva sněhu a ve výšce 1,550 m.n.m. bylo toho sněhu tolik, že jsme museli obout sněhové řetězy. Vše jsme ale zvládli a ve čtyři hodiny ráno jsme stáli na opuštěném a zasněženém parkovišti u jezera. Zvažovali jsme co dál. Původně jsme chtěli chvilku spát v autě, ale nakonec jsme se rozhodli, že rovnou půjdeme na kopec. Nějakých 600 výškových metrů nad námi totiž ležela chata Olpererhütte (2.389 m.n.m.), která již sice byla až do léta příštího roku zavřená, ale byl u ní k dispozici winterraum. Vyšli jsme. Počasí nebylo optimální. Zima, sněžení, oblačnost s malou viditelností. A hned od začátku sněhu po kolena. V létě jasnou prošlapanou cestu jsme jen s obtížemi hledali a často jsme tak šli prostě kudy se nám to zdálo nejschůdnější. Mnohokrát jsme v kosodřevině zapadli ve sněhu až po stehna. V létě trvá cesta na chatu hodinu a půl, nám to trvalo o hodinu víc. A to jsme se neflákali, ale nasadili solidní tempo. Kolem sedmé hodiny ranní jsme vkročili do opuštěného, studeného, ale útulného winterraumu. Rychle jsme zapluli do spacáků a odpočívali. V devět hodin jsme už vstali a rozhodli se, že vrchol zkusíme již dnes. Po desáté hodině jsme vyrazili s tím, že v létě trvá cesta na vrchol přibližně čtyři hodiny. Hned za chatou jsme začali prudce stoupat. Bohužel, sněhu bylo více, než jsme si mysleli. Několikadenní sněžení udělalo své. Bořili jsme se v sypkém sněhu někdy po kolena, někdy až po pás. S obtížemi jsme na široké kamenité pláni hledali ideální trasu. Střídali jsme se v prošlapávání cesty a snažili se co nejvíc využívat ze sněhu trčících kamenů nebo rozumné skály. I tak byl ale výstup pomalý a vyčerpávající. My se ale nevzdávali, ikdyž viditelnost byla stále mizerná. Aspoň že nesněžilo a nefoukal nijak ostrý vítr. Poté jsme na levé straně zpozorovali skalnatý hřeben s křížem – byl to vrchol Riepenkopf (2.900 m.n.m.), od kterého pokračuje hřeben Riepengrat až na vrchol Olpereru (3.476 m.n.m.). V hlubokém sněhu bylo k němu ale ještě hodně daleko.

Rozhodli jsme se, že vrchol Riepenkopfu vynecháme a napojíme se na hřeben až za ním. Tím jsme sice ušetřili nějaké metry, ale čas díky sněhu nikoliv. Po téměř třech hodinách dřiny jsme v jednu hodinu stanuli na hřebenu a jelikož jsme byli unavení, dali jsme si krátkou pauzu. Oblačnost se pomalu začala trhat a my konečně viděli i ostatní vrcholy. Nás čekal ale prudký skalnatý hřeben. Šli jsme pomalu, hluboký sníh po pás se stal pravidlem. Pod sněhem byly kameny, které ztěžovaly výstup. Byla to opravdová dřina, která ubírala sil, kterých jsme už měli od noci míň a míň. Už jsme byli skoro na konci prudkého skalnatého hřebenu ve výšce 3.200 m.n.m., ale asi deset metrů pod ním náš postup zastavil skalnatý blok, kterým jsme nemohli najít cestu dál. Exponovaný terén budil respekt, stejně tak jako pokročilá hodina a hrozba zatmění. Martin, kterého jsme jistili, se přes prudký sněhový svah vydal doprava a přes skalní blok se vyšplhal nahoru. Viděl už kousek ledovce Schneegupf a vrcholový hřeben, bohužel vzhledem k velkému množství sněhu stále tak hodina a půl dřiny. Navíc se opět začala vracet oblačnost, která ale zatím zakrývala pouze vrcholový hřeben. Byly čtyři hodiny odpoledne a my dali hlavy dohromady. Padlo rozhodnutí, výstup by byl vzhledem k pokročilé hodině a následnému vracení se za tmy zbytečným rizikem a co naplat, sil už taky moc nebylo. Celkem 1.400 výškových metrů v hlubokém sněhu si od rána vybralo daň. Složili jsme čestně zbraně a začali sestupovat. Jako by nás ten nahoře chtěl za snahu a nasazení odměnit. Obloha se otevřela a my si užívali dechberoucích výhledů na zasněžené Zillertalské Alpy. To byla nádhera! Sestup byl přece jen rychlejší, ikdyž skryté kameny pod sněhem byly hodně nebezpečné a každý z nás se několikrát pěkně vyválel ve sněhu. Naštěstí vše bez zranění, které hrozilo každým krokem. Kopírovali jsme naši prošlapanou cestu a těšili se do winterraumu. Slunce už zapadlo a my v půl sedmé opět stáli před naší boudou. Rychle jsme zatopili, začali vařit vodu na čaj a příjemně unavení jsme rekapitulovali náš výstup. Jelikož jsme na druhý den ráno museli jet domů, druhý pokus nepřipadal v úvahu. A jaký byl výsledek našeho hodnocení? Vrcholu jsme sice nedosáhli, ale i přes špatné podmínky jsme to zkusili a dali do toho všechno. Protentokrát byla příroda silnější, ale i tak stál tento výlet za to. Už kvůli těm překrásným výhledům při sestupu a naprostému osamění, které jsme v horách zažili. Byli jsme to totiž jen my čtyři a Zillertalské Alpy v celé své nádheře.