NADELHORN

Když jsme plánovali hlavní cíl horolezecké sezóny 2019, rozhodli jsme se, že se po dvou letech vrátíme opět do Alp. Minulý rok jsme si od Alp odpočinuli a absolvovali gruzínské dobrodružství s výstupem na Kazbek (5.033 m.n.m.). Letos už nás ale Alpy zase lákaly zpět. Před dvěma lety jsme absolvovali pětidenní putování po Walliských Alpách nazvané Wallis Tour. Během pěti dnů jsme vystoupili na 9 oficiálních čtyřtisícových vrcholů. Ten hlavní nám ale kvůli počasí nevyšel. Byl jím nejvyšší vrchol Švýcarska Dufourspitze (4.634 m.n.m.). Proto byl tento vrchol stanoven jako hlavní cíl pro letošní rok a s ním i zbývající vrcholy skupiny Monte Rosy, na kterých jsme před dvěma lety již nestihli stanout. Jelikož jsme si uvědomovali náročnost a vysokou nadmořskou výšku Monte Rosy, rozhodli jsme se, že si předtím vylezeme ještě nějaký zajímavý čtyřtisícový vrchol, který bude sloužit jako aklimatizace. Volba padla opět na Walliské Alpy, ale tentokrát na skupinu Mischabel a její vrchol Nadelhorn.

V pátek 9.srpna 2019 jsme dorazili do malé údolní vesničky Saas-Grund (1.559 m.n.m.). Jelikož jsme byli po cestě utahaní a již se nám nikam nechtělo, rozhodli jsme se postavit stany v místním kempu Mischabel a udělat si hezký večer. Naše sestava byla pětičlenná. Vyjma mě ještě přítelkyně Verča, kamarád Martin a lezečtí parťáci Honza a Zdeňka. Druhý den jsme v klidu vstali, sbalili se a vyrazili autem do čtyři kilometry vzdáleného světoznámého horského střediska Saas-Fee (1.792 m.n.m.). Zde jsme nechali auto na prvním parkovišti a za docela výrazné oblačnosti jsme vyrazili vesničkou přímo ke stanici lanovky, která nás vyvezla do stanice Hannig (2.336 m.n.m.). Ušetřili jsme tím nejen čas, ale i síly. Zvláště, když jsme měli výjezd zadarmo. Pokud se totiž ubytujete v jakémkoliv kempu v údolí, dostanete pas Free Republic of Holiday Saas – Fee, který platí 24 hodin a máte zadarmo veškeré lanovky v okolí. Z lanovky jsme se vydali po modré turistické značce. Naším cílem byla chata Mischabel. Zprvu jsme lehce klesali, pak jsme přešli dva horské potoky Torrenbach a Triftbach a poté jsme už jen stoupali do kopce. Z výhledů nic nebylo, oblačnost byla silná. Zprvu jsme stoupali horskými loukami, na kterých jsme občas zahlédli pasoucí se ovce. Pod vrcholem Unteres Distelhorn (2.638 m.n.m.) jsme už vkročili na skálu. Cesta vedla skalnatým hřebenem, těžší úseky byly jištěny ocelovými lany a kramlemi. Minuli jsme kříž, poté jsme vystoupali žebříkem a zase skalnatým hřebenem nahoru až z oblačnosti vykoukla chata Mischabel hütte (3.340 m.n.m.), u které jsme stáli po třech a půl hodinách výstupu v půl třetí odpoledne. Jelikož jsme odmítli polopenzi a zaplatili si pouze nocleh, neměli jsme místo v moderní chatě, ale ve vedlejší chatě, která slouží přes zimu jako winterraum. Údajně přes letní sezónu běžná praxe – prostě Švýcaři. Zbytek odpoledne jsme trávili na pokoji ve winterraumu, kde jsme využili samoty a vařili si jako diví 🙂 Spát jsme šli ještě za světla, neboť nás čekal brzký budíček, ale i pozitivní předpověd počasí na další den – jasno a bezvětří.

Ráno jsme vstali podle plánu ve dvě hodiny. Po krátké snídani jsme o půl čtvrté vyrazili. Za svitu čelovek jsme opět nastoupili na skalnatý hřeben, který pokračoval za chatou. Cesta hřebenem byla méně náročná než k chatě. Ocelová fixní lana jsme zde téměř nepotkali, pouze jedenkrát jsme museli použít žebřík. Po 45 minutách jsme stáli kousek od skalnatého vrcholu Schwarzhorn (3.620 m.n.m.). Zde už jsme z batohů vytáhli ledovcovou výbavu, neboť naše další cesta vedla přes ledovec Hohbalm. Jelikož nás bylo pět, rozdělili jsme se na dvě lanová družstva. Jedno družstvo dvojčlenné zvané elitní, druhé tříčlenné zvané jelitní. Já byl naštěstí v prvním družstvu 🙂 Sešli jsme ze skalnatého hřebenu, který dále pokračoval na vrchol Lenzspitze (4.294 m.n.m.) a zprvu jsme po ledovci lehce klesali. Ledovec byl pevný a tak se šlo pohodlně. Poté se už začalo pozvolna stoupat přímo k vrcholu Ulrichshorn (3.925 m.n.m.). Svah byl zledovatělý a bylo potřeba v několika místech opatrně překračovat ledovcové trhliny. Poté se vyšlapaná pěšina stočila doleva přímo k sedlu Windjoch (3.830 m.n.m.). To už tmu začaly rozkrývat první barvy svítání. Sedlo Windjoch je známo svým silným studeným větrem, který zde bývá i přes teplé léto. Předpověd počasí měla ovšem tentokrát naprostou pravdu. Bylo bezvětří a naprosté jasno. V sedle jsme si tak po prudším úseku dali pauzu a za svitu prvních slunečních paprsků jsme vyrazili na závěrečný  sněhový hřeben k vrcholu. Ten nebyl tak jednoduchý a krátký, jak jsme si mysleli. Přece jen se projevila vysoká nadmořská výška a naše neaklimatizace. Výstup tak byl díky častým pauzám pomalejší než obvykle. Samotný sněhový hřeben byl v mnoha místech poměrně ostrý, ale sníh byl zatím pevný a nebořil se. Občas z hřebenu vykukovala holá skála, která se buď obcházela nebo lezla. Ovšem nic náročného. Celou dobu jsme měli zleva před očima hřeben na Lenzspitze se severní stěnou Dreiesewald (Cesta tří oslů) a zprava slavný Nadelgrat – hřebenovka začínající na Nadelhornu a končící na Dürrenhornu (4.035 m.n.m.). Poté nám už zbýval poslední skalnatý úsek, který končil na vrcholu. Stoupalo se prudce nahoru, zprvu po sněhu, poté na skále. Byl to jediný ostrý a náročný úsek, kde bylo potřeba dávat pozor a vyhnout se pádu. Ten by znamenal pád stovky metrů hluboko. I ten úsek jsme bez problémů zvládli a v 8 hodin ráno jsme po čtyřech a půl hodinách stáli u vrcholového kříže na vrcholu Nadelhorn (4.327 m.n.m.). Výhled byl bezvadný. Z jedné strany Dom (4.545 m.n.m.) v pozadí s Matterhornem (4.478 m.n.m.), na druhé vrcholy Nadelgratu.

Jelikož byl víkend a počasí vynikající, na malém vrcholu bylo poměrně těsno. Tak jsme se po chvíli rozhodli k sestupu. Sešli skalnatý úsek a rychle sestupovali sněhovým hřebenem. Slunce totiž svítilo opravdu silně a měli jsme obavy z měkkého sněhu a trhlin v ledovci. Při sestupu jsme měli stále na očích hřebeny z druhé strany údolí – Weissmies (4.023 m.n.m.), Lagginhorn (4.010 m.n.m.) a Fletschhorn (3.985 m.n.m.). Sestup byl svižný, přece jen se šlo dolů příjemněji než nahoru. Po krátké pauze v sedle Windjoch jsme sestoupili na ledovec. Cesta přes něj byla již v horku nepříjemná a únavná. Jediné, co nám zpestřovalo cestu byl pohled na krásný hřeben Lenzspitze – Nadelhorn. Původně v našich hlavách kolovala i myšlenka na tuto hřebenovku, ale tu jsme pak zavrhli. Přece jen, bez aklimatizace by tato náročná hřebenovka nebyla úplně nejlepší nápad. Po překonání ledovce jsme byli opět na skalnatém hřebenu. Zbývalo pouze sejít na chatu Mischabel, ke které jsme dorazili, po osmi hodinách dřiny, půl hodinu před polednem. Byli jsme utahaní, dehydrovaní. Ve winterraumu jsme začali vařit a odpočívali. Po hodině jsme si sbalili všechny věci a začali jsme sestupovat dolů. Hřeben, který byl při výstupu v oblačnosti, se nám otevřel v plné parádě. Měli jsme výhledy až do Saas – Fee nebo na Allalinhorn (4.027 m.n.m.) a Alphubel (4.206 m.n.m.). Sestup jsme pojali svižně a rozhodli jsme se, že tentokrát nevyužijeme lanovku ze stanice Hannig, ale dojdeme až do samotného Saas-Fee po vlastních. V horkém počasí a s únavou to docela bolelo, zvláště naše klouby trpěly, ale po třech hodinách sestupu jsme o půl čtvrté odpoledne stáli opět u auta. Ihned jsme si otevřeli pivo a začali doplňovat nejen tekutiny, ale i ztracenou energii 🙂 Přece jen, měli jsme za sebou 2.600 výškových metrů sestupu. Výstup jsme ukončili grilováním opět v kempu Mischabel. Naše dvoudenní anabáze tak byla úspěšně ukončena.