MONTE ROSA

Když jsme plánovali hlavní cíl horolezecké sezóny 2019, rozhodli jsme se, že se po dvou letech vrátíme opět do Alp. Minulý rok jsme si od Alp odpočinuli a absolvovali gruzínské dobrodružství s výstupem na Kazbek (5.033 m.n.m.). Letos nás ale Alpy lákaly zpět. Před dvěma lety jsme absolvovali pětidenní putování po Walliských Alpách nazvané Wallis Tour. Během pěti dnů jsme vystoupili na 9 oficiálních čtyřtisícových vrcholů. Ten hlavní nám ale kvůli počasí nevyšel. Byl jím nejvyšší vrchol Švýcarska Dufourspitze (4.634 m.n.m.). Proto byl tento vrchol stanoven jako hlavní cíl pro letošní rok a s ním i zbývající vrcholy skupiny Monte Rosy, na kterých jsme před dvěma lety již nestihli stanout. Jelikož jsme měli dobré zkušenosti s bivakem Felice Giordano ležícím na vrcholu Balmenhorn (4.167 m.n.m.), dohodli jsme se, že i letos se stane naším výchozím bodem.

V úterý 13. srpna 2019 jsme autem dorazili do italského horského střediska Tschaval (1.850 m.n.m.), které je součástí obce Gressoney-La-Trinité. Ten den jsme měli za sebou cestu z Milána, kde jsme si dva dny odpočinuli po aklimatizačním výstupu na švýcarský Nadelhorn (4.327 m.n.m.). Ten jsme absolvovali i s přítelkyní Verčou a kamarádem Martinem, kteří nás ale v Miláně opustili a my zbyli ve složení Honza, Zdeňka a já. Na bezplatném parkovišti jsme nechali auto a nechali se nahoru vyvézt lanovkou. Přece jen, po Nadelhornu bychom ušetřili nejen čas, ale i síly. Podle webových stránek měla poslední lanovka nahoru vyjíždět v 16:30 hodin. My na parkoviště dojeli v 16:20 hodin a po rychlosbalení jsme v 16:40 hodin stáli před lanovkou. O pár minut později, než se psalo na stránkách, ale naštěstí Italové minuty moc neřeší a tak jsme jeli spokojeně nahoru. Dvakrát jsme přesedli až jsme nakonec dojeli na konečnou stanici Punta Indren (3.230 m.n.m.). Odtud jsme před půl šestou večerní vyrazili už po vlastních. Nejprve jsme šli přes ledovec Indren doleva ke skalnímu hřebeni. Jelikož ledovec u stanice Indren končí, šli jsme bez jakéhokoliv vybavení, neboť to byl pouze slabý mix ledu a kamenů bez možnosti někam spadnout. Před skalním hřebenem byla odbočka. Jedna cesta vedla k chatě Rifugio Mantova (3.498 m.n.m.) a druhá k chatě Rifugio Gniffeti (3.647 m.n.m.). My se vydali cestou k chatě Gniffeti. Po krátkém skalnatém úseku jištěného konopným lanem jsme stáli nahoře mezi oběma chatami. Jelikož byla silná oblačnost, ani jednu jsme zatím neviděli. Po pár metrech jsme stáli před prudším sněhovým úsekem vedoucím k chatě Gniffeti. Již s mačkami na nohách jsme prošli kousek od chaty a stoupali silně popraskaným ledovcem Lys nahoru. Přímo naproti nás byla skalnatá jižní stěna Piramide Vincent (4.215 m.n.m.), která se obcházela zleva. Bylo potřeba dávat pozor při překračování trhlin, naštěstí bylo již dost hodin a chladno, takže sníh pevně držel. Postupovali jsme docela pomalu, ztuhlé nohy z předchozích dní byly cítit. Už po západu slunce, před devátou hodinou večerní, jsme stáli před posledním úsekem, krátkou skalnatou pasáží jištěnou kramlemi a lany vedoucí na malý skalnatý vrchol Balmenhorn. Zde je postaven již jednou zmíněný bivak. Vevnitř se nachází malá předsíňka, hlavní místnost o velikosti asi 3 x 4 metry a malý spací prostor nad ní, kde se vleze asi 5 osob. Vevnitř se již spalo. A to nejen nahoře, ale i v hlavní místnosti. V předsíňce jsme se zbavili vybavení, uvařili večeři a čaj a poté si našli místo na zemi v místnosti, kde jsme ulehli do spacáků.

Druhý den ráno jsme vstali až v po 7 hodině. Nemuseli jsme spěchat, předpověd počasí nám přála a navíc jsme ušetřili spoustu času i námahy tím, že jsme nemuseli vycházet z některé z chat. Naším cílem nebyla na ten den ještě Dufourspitze, ale zbylé vrcholy Monte Rosa. Po malé snídani jsme se dali do řeči s Poláky, kteří okupovali bivak. Plán moc neměli žádný, maximálně vycházka do okolí. Přemýšleli jsme o smyslu jejich pobytu na bivaku. Po sestupu z Balmenhornu na ledovec Lys jsme pozorovali velké množství lanových družstev, které se pohybovaly v okolí. Téměř všechny pilovali populární směr od chat Mantova a Gniffeti po nejvýše položenou chatu v Alpách Regina Margherita (4.554 m.n.m.). Zpočátku jsme šli stejnou trasou, ale v sedle Lisjoch (4.151 m.n.m.) jsme odbočili směrem k Liskammu. Po krátkém klesání jsme začali velmi zprudka stoupat sněhovým východním hřebenem nahoru. Poté nás čekal velmi exponovaný úsek, kdy jsme šli po úzké sněhové špičce s velkými srázy po obou stranách. Cesta byla naštěstí vyšlapaná a vyhýbala se převějím. Přesto bylo potřeba jít s opatrností, chyba by znamenala těžký pád dolů na ledovec. Počasí nám ovšem přálo. Bylo chladno a tak byl sníh velmi pevný. Po překonání hřebenového vrcholku Cima di Scoperta (4.335 m.n.m.) jsme opět stoupali prudkým svahem, až jsme vystoupali na vrchol Liskamm Ost (4.527 m.n.m.). Výstup z bivaku na vrchol nám trval přesně dvě hodiny. Bylo poměrně chladno, takže jsme se zde moc nezdrželi. Ovšem výhledy na Monte Rosu byly bezkonkurenční. Začali jsme sestupovat, opět s maximálním soustředěním. Po úspěšném sestupu jsme vyšli do sedla Lisjoch a začali stoupat k vrcholu Parrotspitze. Zpočátku jen mírně, poté i díky krátkému skalnímu úseku trošku víc zprudka. Zase nás čekal ostřejší hřebínek, tady ovšem podstatně kratší než na Liskammu. O půl druhé jsme stáli na vrcholu Parrotspize (4.443 m.n.m.). Počasí bylo čím dál lepší. Vítr skoro ustal a vylezlo i slunce. Sestoupili jsme dolů a vydali se na vedlejší vrchol. Po pár sněhových schodech a krátkém stoupání jsme po půlhodině stáli na vrcholu další čtyřtisícovky – Ludwigshöhe (4.344 m.n.m.). Zbýval nám poslední dnešní vrchol, blízký Corno Nero (4.322 m.n.m.). Došli jsme pod malý skalnatý zub a čekal nás těžký úsek. Asi 50 metrů téměř kolmého lezení sněhovým svahem. Jistili jsme se ledovcovými šrouby a jeden po druhém jsme dolezli na vrcholový skálo-sněhový hřebínek, kde se nachází socha Panny Marie. Dolů jsme se už raději slanili a před čtvrtou hodinou jsme po sedmi hodinách putování po vrcholech Monte Rosy opět byli zpět na bivaku. K našemu překvapení bivak praskal ve švech. Kromě již domácích Poláků, se kterými jsme večer mastili karty, přibyli Francouzi, Němci a další skupina Poláků. Němci museli spát v sedě v předsíňce, v hlavní místnosti nás spalo osm na zemi. Vymyslet, jak si zde ustlat, abychom se všichni vlezli, to byl hotový tetris 🙂

Ráno jsme vstávali nejdříve ze všech, už ve tři hodiny. Po snídani jsme se nachystali a ještě za tmy vyrazili na ledovec. Za svitu čelovek jsme jím kráčeli k našemu hlavnímu cíli. Byla zima. Přešli jsme sedlo Lisjoch, minuli Ludwigshöhe i Parrotspitze a stoupali k sedlu Gnifetti (4.450 m.n.m.). Pomalu začalo svítat, oblačnost lehce halila nejvyšší vrcholy Monte Rosa. Čím víc jsme se blížili k sedlu, tím silnější byl studený vítr. Vpravo jsme jako na dlani měli Signalkuppe s chatou Regina Margherita, odkud začali vylézat první horolezecké skupiny. V sedle jsme se chvíli zastavili. Studený vítr udělal své a začala být zima. Co bylo ale nejhorší, začali nám mrznout prsty na rukách, zvláště mně. Cítil jsem, že i přes zimní rukavice Zajo moje prsty řádně promrzají a ztrácím v nich cit. Vydali jsme se dál, směr Zumsteinspitze (4.562 m.n.m.), který byl opravdu kousek. Začali jsme stoupat, vítr fičel jako pominutý. Ne, začalo nám být jasné, že Dufourspitze i na druhý pokus odolá. Ostrý hřebínek ze Zumsteinspitze do sedla Grenzsattel a následně již obtížnější skalní lezení na vrchol Dufourspitze by byl přílišným hazardem. Silný vítr, promrzlé prsty na rukách i únava byly proti nám. Jelikož na Zumsteinspitze jsme již stáli před dvěma lety, nepokračovali jsme na vrchol a rozhodli jsme se co nejrychleji sestoupit k bivaku. Po půl deváté jsme seděli již uvnitř. Vypili jsme horký čaj, trochu se najedli a rozloučili jsme se se stále bivakujícími Poláky, kteří se moc k odchodu neměli. Počasí zde bylo trochu lepší, svítilo slunce a vítr nebyl tak ostrý. Začali jsme sestupovat, ale ne stejnou trasou jako nahoru kolem chaty Gniffeti, ale oklikou přes Piramide Vincent (4.215 m.n.m.). Když nám nevyšla Dufourspitze, rozhodli jsme se zdolat poslední vrchol Monte Rosy Punta Giordani téměř nechozenou trasou vedoucí skalnatým hřebenem z Piramide Vincent. Hřeben  vypadal docela přísně. Nastoupili jsme na skálu a užívali si krásné, místy exponované lezení poměrně pevnou skálou. Náročnost klasifikovaná dle UIAA III. Asi v půlce jsme se rozhodli sejít z hřebene a skálu obejít. Začali jsme slaňovat a poté jsme šli poměrně nestabilním žlabem, až jsme se dostali opět na sníh. Po něm už rovnou k malé skále, kde je umístěna socha Madonny. Ano, vrchol Punta Giordani (4.046 m.n.m.) a my na něm ve 13 hodin.  Sestup probíhal po ledovci Indren. Moc bezpečně jsme se necítili, ze skalního hřebene se uvolňují kameny a ty padají několik set metrů přímo do trasy výstupu. Jeden takový metrový kámen letěl přímo před našima očima na lanové družstvo a proletěl naštěstí přímo mezi navázanými členy. Uff, obrovské štěstí. Sestupovali jsme ledovcem sice rychle, ale únava se přece jen už projevovala. Jak jsme si oddychli, když jsme ve 14 hodin opět uviděli stanici lanovky Punta Indren. Dufourspitze sice zase odolala, ale zážitky s ostatních vrcholů byly dostatečná náhrada 🙂