MONT BLANC

Kontinent: Evropa

Stát: FRANCIE/ITÁLIE                                                             

Pohoří: Masiv Mont Blanc

Výška: 4.810 metrů

Specifikace: Nejvyšší hora Evropy

Člověk by měl mít celý život nějaké cíle, které budou jeho bytí posunovat kupředu. Je jedno, jaké cíle to jsou, hlavní je mít je a snažit se dělat vše k jejich splnění. Teprve pak bude mít náš život nějaký smysl. Já si vždycky kladl cíle nejvyšší a tak, když jsem před několika lety začal chodit po horách, každým výstupem jsem svoji hranici posunovat výše. Zcela přirozeně jsem si tak na podzim roku 2015 stanovil cíl dosud nejvyšší – stanout na nejvyšším vrcholu Evropy Mont Blancu. Ikdyž se stále vedou spory, zda-li nejvyšší vrchol Evropy je z geografického hlediska Mont Blanc (4.810 m.n.m.) nebo kavkazský Elbrus (5.642 m.n.m.), Mont Blanc je pro všechny minimálně nejvyšší vrchol západní Evropy, tedy té Evropy, ve které žijeme. A tak jsem se na tento vrchol začal poctivě připravovat tvrdým tréninkem. Zprvu jsem se chtěl vydat na Mont Blanc koncem srpna se svojí skupinou, ale vše bylo nakonec jinak. Začátkem července mně zavolal nám dobře známý horolezec Jarek Lukáš (byl s námi na Breithornu), zda se nechci k němu přidat a jet na Mont Blanc již nyní. Jelikož on sám stanul na vrcholu nesčetněkrát, neváhal jsem ani minutu a po přehození směn v práci jsem se k němu připojil. Jako věrná parťačka se mnou jela i Zdeňka. Dalšími do party byl polák Tomasz a Pavel z Prahy.

V neděli 3. července 2016 jsme před devátou hodinou ranní dojeli do vesnice Les Houches (1.050 m.n.m.) poblíž slavného souseda jménem Chamonix. Auto jsme nechali na parkovišti u lanovky, na kterou jsme nasedli a vyvezli se na vrchol Bellevue (1.801 m.n.m.). Zde jsme přešli pár metrů k zubačce, nasedli na vláček a ten nás vyvezl až na konečnou stanici Le Nid d´Aigle (2.350 m.n.m.). Díky tomu jsme ušetřili spoustu času i sil, navíc samotná cesta vláčkem je díky výhledům zážitkem a stojí rozhodně za to. Zde jsme si na záda nahodili těžké batohy (můj měl včetně fototechniky skoro 30 kilo), vytáhli treakingové hole a začali jsme nabírat první metry. A potřeba říct, že hned zpočátku pěkně ostré. Šlo se vyšlapanou pěšinou, chvíli po kamení a chvíli po sněhu. Bylo krásné jasné počasí a teplota přes 17°C. Asi po hodině jsme došli na hřeben, kde je umístěna bivakovací chata Forestiére des Rognes (2.853 m.n.m.) a přes okraj pevného ledovce Glacier de la Griaz jsme nastoupili na skalní stoupání k chatě Tete Rousse. Nad námi jsme již mohli sledovat vrchol Aiguille du Gouter, kde je umístěna slavná chata Gouter. Po dalších 90 minutách dřiny, kdy jsme skalní pěšinou mířili vzhůru, jsme před 14 hodinou darazili k malému ledovci Tete Rousse, na jehož kraji se nachází stejnojmenná chata Tete Rousse (3.187 m.n.m.). Zde, kousek od chaty, jsme rozdělali stany Ferrino a kochali se nádherným výhledem na ledovec Bionnassay a přilehlý vrchol Aiguille de Bionassay (4.052 m.n.m.). Odpoledne jsme strávili odpočinkem, doplňováním tekutin, energie a také tříděním věcí. Večer jsme brzo zalehli a usnuli.

Ráno jsme vstali kolem páté hodiny ranní a po snídani a nezbytném sbalení potřebných věcí jsme vyrazili. Zrovna začínalo svítat a tak jsme mohli pozorovat barevný cirkus nad obzorem. Bylo docela chladno, teplota kolem O°C. Už jsme na sobě měli i kompletní vybavení – sedák, helmu, cepín a mačky. Se Zdeňkou jsme se navázali na lano a postupovali za první skupinou, ve které byl Jarek, Pavel a Tomasz. Hned po prvním krátkém stoupaní ve sněhu nadešlo krizové místo – obávaný kuloár Grand Couloir. Naštěstí touto dobou byl ještě kuloár plný sněhu a díky tomu, že jsme vyšli brzo, byl zmrzlý. A tak jsme tento asi 50 metrový úsek bez potíží přetraverzovali jištění na fixním laně. Poté jsme již po skále šplhali nahoru, občas sme se jistili odsedkou (nebo ferratovým setem) na ocelových lanech, které některé strmější úseky jistí. Přesto tento úsek nebyl tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát, hlavně kvůli ledu a velkému množství lidí, kterým jsme se museli vyhýbat. Po necelých čtyřech hodinách jsme po 10 hodině dopolední dorazili ke staré zavřené chatě Gouter, nadohled od nové chaty Gouter (3.815 m.n.m). Zde jsme si krátce odpočinuli a po hodinách strávených ve stínu jsme vešli na sluncem ozářený ledovec Bossons. Šli jsme po jeho hraně přes vrchol Aiguille du Gouter (3.863 m.n.m) a poté jsme začali zprudka stoupat sněhovým svahem k Dome du Gouter. Bylo krásně jasno a ty výhledy byly dechberoucí. Sníh se chvílemi bořil, ale jinak se šlo poměrně dobře. Potkávali jsme spoustu horolezců, mezi nima i čechy, někteří z nich to ale kvůli závratím a nevolnosti točili zpátky. Po hodině stoupání jsme se ocitli na Dome du Gouter (4.304 m.n.m.). Odtud jsme měli celý vrchol Mont Blancu jako na dlani. Přešli jsm krátké plató a začali opět prudce stoupat svahem k bivakovací chatě Vallot (4.362 m.n.m.), která již byla kousek nad námi. Zde jsme se Zdeňkou dorazili o půl druhé odpoledne. Uvnitř nikdo nebyl, jen šílený nepořádek. Sama chata je jen plechová bouda, ve které nic krom suchého záchodu není – jen zdi, podlaha a vyvýšená plocha na spaní. Za chvíli dorazila i druhá skupina a po malém uklidu jsme si zde vybalili věci a začali opět doplňovat nejen tekutiny, ale i energii. Odpoledne jsme tak strávili rozpouštěním sněhu, vařením a brzo večer jsme zalehli do spacáků a pokusili se usnout. To už jsme zde nebyli sami, přidali se horolezci z Velké Británie.

Ráno byl budíček o půl čtvrté. Moc jsme toho nenaspali, přece jen vysoká nadmořská výška udělala své. Po rychlé snídani jsme nasadili mačky, úvazky, helmy a čelovky a před pátou hodinou jsme vyrazili do chladného rána. Byli sme první, kdo mířil k vrcholu, ale za námi na Dome du Gouter jsme již viděli zástup čelovek. Od začátku se šlo prudce nahoru, ale námaha byla vykoupena krásným východem slunce nad bílými vrcholky Alp. Za chvíli jsme se dostali na velký hřebínek Grande les Bosses (4.513 m.n.m.) s následným pokračováním na malý hřebínek Petite les Bosses (4.547 m.n.m.). Zde bylo potřeba dávat pozor na rovnováhu, zaváhání by mohlo mít vážné důsledky v podobě nepříjemného pádu. Po lezeckém překonání trhliny s pomocí trvale umístěného lana jsme se vydali na závěrečný stoupací úsek. Ranní slunce svítilo do jasné oblohy, ale od severozápadu se blížila ne moc optimisticky vyhlížející oblačnost. Poslední metry jsme zvládli bez potíží a v 06:51 hodin jsme stanuli na samotném vrcholu Mont Blanc ve výšce 4.810 m.n.m. Výstup od chaty Vallot nám tedy trval necelé dvě hodiny klidné chůze. Na vrcholu byla zima. Teplota – 10°C, ale silný studený vítr pocitovou teplotu ještě snižoval. Bohužel ihned po našem příchodu nás dostihla oblačnost a tak jsme se na vrcholu moc dlouho nezdrželi. Udělali pár fotek a asi po 10 minutách již značně promrzlí jsme začali sestupovat. Sestup byl prakticky od samého vrcholu veden v mírném sněžení, větru a téměř nulové viditelnosti. Na chatě Vallot jsme si akorát sbalili věci a vydali se na cestu dolů opět přes Dome du Gouter. Zde jsme se od Jarka a jeho parťáků nehnuli ani na metr, protože viditelnost byla tak nízká, že se bylo velmi těžké orientovat a byli jsme rádi, že nás vede někdo, kdo zná cestu témměř poslepu. Dorazili jsme k nové chatě Gouter, kde jsme udělali krátkou přestávku. Poté jsme začali sestupovat k Tete Rousse. Zde už byla viditelnost dobrá a oblačnost protrhaná. Přešli jsme bezpečně Grand Couloir a kolem druhé hodiny odpolední jsme byli zase u svých stanů. Původně jsme měli v plánu zde ještě přespat a druhý den sestoupit, ale kvůli špatné předpovědi jsme se rozhodli na nic nečekat, sbalili jsme stany a vydali se ke koncové stanici Le Nid d´Aigle. Únava byla již velká, ale vše jsme zvládli a kolem čtvrté hodiny jsme již seděli ve vláčku. Sotva jsme nasedli, spustila se prudká průtrž mračen, kdy nechyběli kroupy ani blesky. Bylo to dobré rozhodnutí sejít až dolů. Poté jsme sjeli do Les Houches, kde již za svitu slunce jsme zajeli do kempu a tam povedený výstup náležitě oslavili.