Hochalmspitze

Poslední roky se stává pravidlem, že si v září vyrážíme na hory užít ještě poslední pěkné dny před zimní sezónou. A nejinak tomu bylo i letos. Původně nás lákala myšlenka na bernský dvojboj v podání čtyřtisícovek Jungfrau a Mönch, ovšem vzhledem k omezenému stavu volných dní padla volba na přece jen bližší rakouský vrchol Hochalmspitze.

Dne 14.září 2018 jsme již za tmy vyrazili na cestu. Sestava byla čtyřčlenná – kromě mě ještě Zdeňka, Michal a Lucie (Jonsztovi). V noci jsme si dali malý oddych někde v lese hluboko v srdci Rakouska a dopoledne jsme dorazili placenou klikatou silnicí Malta Hochalmstrasse až k vodní nádrži Hauptspeicher Kölnbrein (1.900 m.n.m.). Zde jsme na volném parkovišti u pohostinství Kölnbreinstüberl nechali auto, nabalili si věci a vyrazili na cestu. Naším cílem se stala skoro osm kilometrů vzdálená chata Osnabrücker hütte (2.030 m.n.m.). Vyrazili jsme o půl jedenácté a cesta vedla příjemnou širokou cestou podél nádrže. Jelikož jsme měli spoustu času, nespěchali jsme. Bylo hezky, svítilo slunce a cesta rychle ubíhala i proto, že vedla téměř po rovině. Poté, co jsme byli na konci nádrže, jsme ještě chvíli šli kolem horské říčky Fallbach, až jsme po více jak dvou hodinách dorazili na chatu. Měli jsme zde rezervaci, takže po krátkém odpočinku jsme si zde nechali věci a rozhodli se v rámci zahřátí svalů vyjít nějaký z okolních prudkých kopců. Volba padla na jezero Brunnkarsee (2.510 m.n.m.) přes vrchol Brunkarkopf (2.401 m.n.m.). Díky tomu jsme se hezky rozcvičili a taky si užili pěkných výhledů Vysokých Taur. Večer jsme strávili odpočinkem a brzkým spánkem.

Ráno jsme vstali a po snídani jsme kolem šesté hodiny ještě za svitu čelovek vyrazili. Šli jsme údolím horského potoka Grosselendbach. Cesta utíkala rychle i díky dobrému turistickému značení. Po chvilce jsme čelovky odložili a již za svítání jsme začali stoupat prudkým svahem nahoru. Pěšina se klikatila travnatým porostem, který za chvíli vystřídaly kameny. Zde už se tak pohodlně nešlo. Navíc, díky studenému větru se i pocitově ochladilo. Svůj vliv na to mělo i to, že slunce bylo stále skryto za hřebenem. Po necelých třech hodinách ostrého stoupání jsme dorazili na dohled skalnatého sedla Preimlscharte (2.950 m.n.m.). K němu ale bylo nutné překonat zbytky ledovce Grosselendkees. Tak jsme si nasadili kompletní ledovcovou výbavu a vyrazili. Tento asi 300 metrů dlouhý úsek není radno kvůli hlubokým a četným trhlinám podceňovat. Po překonání ledovce jsme se ocitli před asi dvaceti-metrovou skalní stěnou, která byla jištěna ferratou. Vyšplhali jsme se nahoru a v před desátou hodinou jsme stáli na druhé straně hřebenu na ledovci Hochalmkees. Začali jsme stoupat ledovcem. Slunce pálilo jako divé a nám se každým metrem otvíraly krásné výhledy do okolí. Sníh se trochu bořil, ale díky vyšlapané trase to nebylo tak hrozné. Po hodině stoupání ledovcem jsme dorazili na skalní hřeben. Odtud už to byl jenom kousek k samotnému vrcholu. Odložili jsme mačky i lano a již bez jištění jsme stoupali širokým hřebenem. Připojovali se k nám i horolezci jdoucí od chaty Giessener hütte (2.215 m.n.m.). Poslední metry byly trochu exponované a bylo potřeba dávat velký pozor. Ale okolo poledne jsme po šesti hodinách stanuli konečně u kříže na vrcholu Hochalmspitze (3.360 m.n.m.). Moc soukromí jsme zde neměli. Vyfotili jsme pár fotek, podívali se do okolí a začali jsme sestupovat stejnou trasou. Sestup byl pomalejší než obvykle, přece jen ve čtyřech všechno více trvá. Sestoupili jsme k sedlu Preimlscharte, zde jsme zvládli ferratu dolů a po překonání krátkého úseku ledovce jsme konečně sundali veškerou výbavu a sestupovali už nalehko. Na chatě Osnabrücker hütte jsme byli okolo páté hodiny odpolední skoro jedenáct hodin od startu. Trochu jsme se najedli, napili a rozhodli se sestoupit až k parkovišti. Zde jsme již došli za tmy. Postavili jsme stany a samou únavou ihned usnuli. Ráno jsme se s pocitem dalšího úspěšného výstupu začali vracet domů.