Grosses Wiesbachhorn

Kontinent: Evropa

Stát: RAKOUSKO                                                           

Pohoří: Vysoké Taury

Výška: 3.564 m.n.m

Specifikace: Devátý nejvyšší rakouský vrchol

Tak jako minulý rok i letos jsem si v zaneprázdněném červenci dokázal udělat tři dny volna a to znamenalo útěk někam do vysokých hor. Volba padla opět na Rakousko a Vysoké Tatry. Minulý rok to byl Grossvenediger, letos jsme se rozhodli pro další krásný vrchol – Grosses Wiesbachhorn. Sestava kromě mě a Verči čítala ještě kamaráda Bena a jeho taťku Mirka.

V neděli 14. července 2019 jsme v brzkých ranních hodinách vyrazili z domu. Cesta ubíhala rychle a v půl druhé jsme již projížděli Kaprunem poblíž Zell am See. Odtud jsme po cestě Kesselfallstrasse dojeli až k horskému domu Kesselfall Alpenhaus (1.040 m.n.m.), kde již končí cesta pro osobní automobily. Auto jsme si zde bezplatně nechali ve velkém parkovacím domě a vydali se k horskému domu. Naším dnešním cílem se stala chata  Heinrich-Schwaiger hütte (2.802 m.n.m.). Dostat se zde dá dvěma způsoby. První je dlouhý pochod pěšky, což je ale varianta, na kterou potřebuje člověk nejen více času, ale i hodně dobrou kondičku. A druhý, zkrátit si cestu autobusem a lanovkou. My díky časové tísni zvolili druhou variantu. Koupili jsme si lístek a za pár minut se vezli autobusem důmyslně vyhloubenými tunely ve skále. Poté jsme nasedli na lanovku, která nás vyvezla výše a odtud jsme zase jeli autobusem. Minuli jsme uměle vybudovanou přehradu Wasselfallboden a poté i druhou Mooserboden (2.000 m.n.m.), kde autobus svou jízdu skončil. Samotná jízda byla zajímavá a určitě ji doporučuju. Zde jsme nahodili batohy a vydali se k chatě. Cesta vedla zpočátku po hrázi nádrže, poté už jsme šli po úzké vyšlapané pěšině, která se ostře zakusovala do prudkého svahu. Výhledy na přehradní nádrže, v nichž se zrcadlily okolní štíty, byly fantastické. Po dvou hodinách příjemného stoupání jsme stáli před chatou Heinrich-Schwaiger hütte. Jelikož počasí nebylo v předchozích dnech ideální, chata byla skoro prázdná, takže problém s přespáním nebyl, ikdyž jsme rezervaci neměli. Večer chvíli lehce sněžilo.

Ráno jsme vstali ve čtyři hodiny. Počasí venku bylo přesně podle předpovědi – úplné jasno. Po snídani jsme v 5:15 hodin vyrazili. Teplota byla pár stupňů pod nulou a nás hned za chatou čekala skála a v ní kuloár. Ten byl jištěn železným lanem, takže jsme se odsedkou pěknějistili. Kor když skála byla pokryta ledem. Za kuloárem byl prudší skalnatý svah, na kterém výstup komplikoval již jednou zmíněný led a také občasný sníh. V půlce svahu jsme se tak rozhodli neriskovat a nasadili jsme mačky. Již za jasného svitu slunce jsme jsme se ocitli na vrcholku Unterer Fochezkopf (2.989 m.n.m.). Odtud už jsme kráčely na pevném sněhu. Cesta vedla po hřebínku Kaindlgrät přes vrchol Oberer Fochezkopf (3.159 m.n.m.). Odtud už bylo možné krásně pozorovat ostatní vysoké štíty Vysokých Taur. Pak nastala prudká pasáž plná kamenů a sněhu. Zde jsme se již navázali, neboť případný pád by hodně bolel. Také cepín byl nezbytností. Pasáž jsme úspěšně vyšli a ocitli jsme se na malé plošině. Odtud jsme mohli buď pokračovat po hřebínku, který byl ovšem hodně nepřehledný, nebo stoupat pruským sněhovým svahem přímo nahoru. My si vybrali druhou cestu. Sníh byl pevný, bylo třeba kopat stupy. Bohužel, krásné počasí nevydrželo a přišla oblačnost, která nás pronásledovala po celý zbytek dne. Poté jsme se už ocitli na vrcholu Grosses Wiesbachhorn (3.564 m.n.m.), přesně po čtyři a půl hodinách v 9:40 hodin. Byli jsme zde sami, zřejmě první po několika dnech špatného počasí. Po chvilce jsme začali sestupovat. Cesta dolů sněhem byla příjemná, dobře se sestupovalo i skalnatou pasáží k chatě. Po asi hodinovém odpočinku na chatě jsme začali sestupovat až k přehradě. To už se projevila únava a tak jsme byli rádi, že jsme v  15:45 hodin po deseti a půl hodinách dřiny stáli opět na hrázi přehrady a autobusem sjeli dolů. Nasedli jsme na auto a nakonec se vydali domů, kde jsme byli po půlnoci. Prostě, taková  dvoudenní rychlovka 🙂