GALDHØPPIGEN

Kontinent: Evropa

Stát: NORSKO                                                                 

Pohoří: Skandinávské, NP Jotunheimen

Výška: 2.469 metrů

Specifikace: Nejvyšší hora Norska a celé Skandinávie

V červenci 2015 jsme se vydali autem do Norska poznat krásy této severské země. Naším cílem bylo projet křížem krážem jižní část Norska a vzhledem k tomu, že se zde nachází i národní park Jotunheimen, bylo povinností ho navštívit. V národní parku Jotunheimen totiž nalezneme 29 nejvyšších vrcholů Norska včetně toho uplně nejvyššího – Galdhøppigenu. A tak výstup na něj byl naším cílem. Stanout na vrcholu znamenalo zároveň i stanout na nejvyšším vrcholu celé Skandinávie.

Po náročné, 1.600 kilometrů dlouhé cestě přes Německo a Švédsko, kterou jsem já se Zdeničkou a kamarády Honzou a Michalem absolvovali, jsme po dvou dnech dorazili do Norska. Zde jsme po krátké zastávce v Oslu pokračovali dále na sever a po 250 kilometrů dlouhé cestě jsme přijeli do národního parku Jotunheimen. Hned první den jsme si dali pořádnou 10 hodinovou tůru kolem jezera Gjende. Druhý den jsme přes správní městečko Lom přejeli k horské chatě Spiterstulen (1.104 m.n.m) , ke které vede zpevněná úzká silnice Brekkvegen z vesničky Røisheim. Odtud se nejčastěji vychází na Galdhøppigen (druhá cesta vede před ledovec Styggebrean z chaty Juvasshytta). My jsme zde dorazili něco kolem 14-té hodiny, ale vzhledem k tomu, že v Norsku je přes léto světlo téměř přes celou noc, nebyl to žádný problém. Po návštěvě chaty Spiterstulen, kde jsme si zakoupili nějaké drobné věci, jsme před třetí hodinou odpolední vyrazili na vrchol. Počasí nám přálo, bylo polojasno a teplota kolem 10°C.

Chata Spiterstulen se nachází v úzkém údolí horské říčky Visa. Přešli jsme dřevěnou lávku přes tuto říčku a hned jsme se napojili na vyšlapanou stezku. Hned od prvních metrů jsme museli máknout, protože stezka vedla strmým svahem údolí Visdalen.  Asi po hodině chůze jsme nakročili na sněhovou pokrývku a po vyšlapané cestičce jsme mířili k vrcholu, který byl odtud již vidět. Sněhové pole se střídali s kamením a také jsme se často museli vyhýbat turistům, kterých je zde opravdu hodně. Je také ale potřeba říci, že všech věkových kategoriií, takže není vyjímkou narazit na malé děti, ale i důchodce. Hold, Norové jsou národ sportovců. Cesta ubýhala poměrně rychle a odměnou za stále stoupající reliéf terénu byly krásné výhledy na údolí a na další vrcholky národního parku Jotunheimen. Po dalších dvou hodinách jsme dorazili na na vrchol, který jsme viděli. Nebyl to ale ještě vrchol Galdhoppigenu, ale vrchol Svellnose (2.272 m.n.m.). Tady se už ochladilo a fučel silný vítr. Oblékli jsme si bundy, nasadili čepice, rukavice a vyrazili na druhý vrchol, který jsme uviděli. Zde jsme dorazili asi po 20 minutách stoupání a stanuli tak na vrcholu Keilhaus topp (2.355 m.n.m.) . Byl to poslední vrchol před Galdhøppigenem, který už jsme měli jako na dlani. Zbývalo zdolat poslední stoupání. Sněhu zde bylo už dost a teplota klesla k 1°C. Stoupání nás trochu potrápilo, ale po 30 minutách a celkově po necelých 4 hodinách jsme stanuli na vrcholu Galdhøppigen ve výšce 2.469 m.n.m.

Jelikož zde byla pořádná zima a fučel studený vítr, na vrcholu jsme se moc nezdrželi. Udělali jsme pár fotek, potěšili se krásným výhledem na ostatní norské vrcholy a šli zase zpátky. Víc času než na vrcholu jsme strávili na malé chatě, která je u vrcholu postavena a nabízí turistům teplé zázemí a občerstvení. Cesta zpátky byla daleko rychlejší než nahoru, hodně jsme využívali vyšlapaných cestiček ve sněhu, do kterých jsme sedli a sjeli níže. Pošetřili jsme tak naše nohy a zrychlily sestup. Po 6 hodinách chůze jsme opět stáli před chatou Spiterstulen. Bylo kolem 21 hodin, ale světlo bylo stále. Norsko je kouzelná země.

Závěrem: Výstup na nejvyšší horu Norska není náročný a je zvládnutelný bez jakéhokoliv vybavení. Jedinou překážkou ke zdolání může být počasí, které se zde i v létě neustále mění a sněžení zde není nic neobvyklého.