DUFOURSPITZE

Nejvyšší vrchol Švýcarska nás lákal už dlouho. Prvně jsme se o něj pokoušeli již v roce 2017 při přechodu Walliských Alp nazvaném Wallis Tour, jenže na Zumsteinspitze (4.563 m.n.m.) nás zastavila oblačnost a silný vítr. Druhý pokus proběhl o dva roky později při sbírání zbylých vrcholů skupiny Monte Rosy. A opět nás oblačnost, studený vítr a tentokrát i únava zastavili pár metrů od vrcholu Zumsteinspitze. Stylově po dvou letech jsme se opět do Walliských Alp vrátili z jasným cílem, na třetí pokus konečně stanout na vrcholu Dufourspitze, Tentokrát jsme zvolili výstupovou trasu západním hřebenem se startem od chaty Monte Rosa (2.883 m.n.m.). Věděli jsme, že nás nečeká nic lehkého. Proto jsme se jeli necelých 14 dní předem aklimatizovat do rakouských Vysokých Taur s výstupem na Hohes Aderl (3.506 m.n.m.). A pak už to přišlo.

V pátek 6. srpna 2021 v dopoledních hodinách jsme v Zermattu (1.608 m.n.m.) nasedli na vlak ozubnicové dráhy Gornergradbahn a nechali se vyvést až do koncové stanice Gornergrad (3.089 m.n.m.). Sestava byla výborná. Kromě mě ještě horolezci Honza, Martin, Franta a Zdeňka. Po vysednutí se nám otevřeli úchvatné výhledy na celý masiv Walliských Alp i s naším cílem, nenápadnou Dufourspitze. Bylo krásné slunečné počasí a my věděli, že dneska nemusíme spěchat. Naším dnešním cílem se stala chata Monte Rosa, ke které je to 4 – 4,5 hodiny chůze. Ve 13 hodin jsme vyšli. Hned jsme začali zprudka klesat, což pro naše klouby, které byly zatíženy ještě batohy, nebyl nejideálnější start. Původně jsme chtěli jít pozvolnější cestou ze stanice Rotenboden (2.815 m.n.m.), leč jsme zde zapomněli vystoupit 🙂 Po sestupu jsme se dostali na rozcestí. K chatě Monte Rosa vedou dvě cesty. První oklikou, ale skoro po svážnici přes ledovec Gornergletcher (nová cesta) a druhá sestupem k úpatí ledovce a poté stoupáním okolo jezera Gornersee (stará cesta). My si vybrali druhou variantu, kterou jsme již znali při sestupu z Monte Rosy v roce 2017. A tak jsme dobrodružnou skalní cestou začali klesat až k ledovci, kde jsme nasadili mačky a poté jsme po jeho okraji šli až ke svahu, který se nacházel pod jezerem Gornersee. Celou dobu jsme měli po pravici dominantu celých Walliských Alp Matterhorn (4.478 m.n.m.) a také ostatní vrcholy Breithornem počínaje a Nordernem konče. Naše chata byla vidět také celou cestu, neboť díky lesklému materiálu svítila do okolí jako baterka. Začali jsme stoupat svahem a v 17 hodin po čtyřech hodinách normální chůze jsme stáli před chatou Monte Rosa. Měli jsme spoustu času, který jsme trávili venkovním sezením na sluníčku s pivem v ruce. Když k tomu připočteme ty parádní výhledy, jednalo se o naprostou idylku. Po večeři jsme šli brzo spát, neboť budíček byl nastavený nemilosrdně na 02:00 hodin.

V noci jsme toho sice moc nenaspali, ale ráno jsme se cítili dobře. Kromě Zdeňky, která cítila lehkou nevolnost. Po snídani jsme se nachystali a ve tři hodiny jsme od chaty Monte Rosa vyrazili. Bylo téměř jasno, foukal ale silnější vítr. Dle všech meteorologických modelů měla hned po obědě přijít oblačnost a bouřky. Museli jsme tedy hned od začátku šlapat na plný plyn. Hned za chatou jsme kamenitým terénem stoupali pozvolna nahotu. Spolu s námi se dneska na výstup vydali i další tři horolezecké skupiny. Asi po hodině se od nás se slzami v očích odtrhla Zdeňka, kterou nevolnost výš nepustila. Ani na třetí pokus ji vrchol Dufourspitze nevyšel. Po hodině jsme stáli na konci kamenitého úseku Obere Platje a zde ve výšce 3.302 m.n.m. začínal nekonečný ledovec Monte Rosa. Nasadili jsme ledovcovou výbavu a pokračovali za svitu čelovek ve výstupu. Vítr znatelně zesiloval. Začalo pomalu svítat a za námi se odehrávaly neskutečné scenérie, které dokázaly majestátné vrcholky Walliských Alp vytvořit s ranním světlem a mraky. Dostali jsme se až ke skalní stěně Scholle, která se obchází zleva. Díky silnému studenému větru jsme se tu začali oblékli do péřových bund, když kolem nás začala sestupovat jedna horolezecká skupina. Dle nich byl vítr v sedle Sattel (4.355 m.n.m.) a dále na hřebeni velmi silný a znemožňoval výstup. My se ale nenechali zviklat a postupovali dále. Otevřel se nám pohled na celý hřeben Dufourspitze i se sedlem Sattel. Hřeben byl jasně viditelný bez oblačnosti, vítr vypadal ale hodně silný. Začali jsme stoupat do sedla Sattel a kolem nás sestupovaly zbylé dvě horolezecké skupiny. Vítr je zviklal a výstup v sedle zabalily. Do sedla vede prudký svah, na kterém je těsně před hřebenem okrajová trhlina, kterou jsme úspěšně překročili a byli v nevelkém sedle Sattel. Odtud už vedl až na samotný vrchol ostrý hřeben. Vítr byl opravdu silný a nepříjemný, ale foukal nárazově. Jelikož oblačnost byla také stále v dálce, bylo rozhodnuto. Budeme ve výstupu pokračovat. Po zledovatělém sněhu jsme po kraji hřebenu stoupali vzhůru. Vždy bylo potřeba vyčíhnout správný moment. Když fučel silný vítr, zaklekli jsme, cepínem drželi rovnováhu a odpočívali. Poté vítr přestal řádit a my mohli ujít pár metrů. Tak se to opakovalo vlastně až na samotný vrchol Dufourspitze. Když jsme se dostali sněhovým svahem ze sedla Sattel nahoru do výšky 4.498 m.n.m., čekal nás první, leč krátký skalnatý úsek, po jehož překonání se před náma zjevil ostrý zub – předvrchol samotného nejvyššího vrcholu. Po prudkém výšvihu zledovatělým sněhem jsme nastoupili na exponovaný skalnatý hřeben, který byl pocukrovaný sněhem jak štrúdl od babičky. Byl to moc krásný úsek. Kombinace lehkého lezení, adrenalinové chůze nad propastí a fascinujících scenérií v okolí. A na konci krátká skalní stěna, po jejíž překonání nás už vítal moderní vrcholový kříž Dufourspitze (4.634 m.n.m.). Ano, konečně, na třetí pokus na vrcholu. Po více jak šesti hodinách jsme tam v 09:30 hodin stáli.  Euforie byla obrovská. Byli jsme zde sami a zdálo se, že i vítr se uklidňuje. Později nám ovšem došlo, že to byl jen klid před bouří. Fotili jsme se jak Japonci na Václaváku a užívali si krásných výhledů nejen na hřeben Monte Rosy, ale i na další vrcholy Walliských Alp jako Weisshorn (4.505 m.n.m.), Zinalrothorn (4.221 m.n.m.), Dent Blanche (4.358 m.n.m.) a jiné.

Po dvaceti minutách jsme se rozhodli dát vrcholu sbohem a začali jsme sestupovat. Zpět hřebenem se nám kvůli větru nechtělo a tak jsme zvolili sestup do sedla Silbersattel (4.519 m.n.m.), což je doporučovaná cesta pro sestup. Sedlo tvoří střed mezi Dufourspitze a Nordernem (4.608 m.n.m.), na který je to už jen kousek a vzhledem k tomu, že jsem měl docela dobrou formu, myslel jsem si i na výstup na něj. Začali jsme sestupovat. Nejprve kousek po hřebenu směrem k bodu Dunantspitze (4.631 m.n.m.), kousek před ním už ale zprudka doleva dolů. Jelikož zde byly slaňovací tyče, slaňovali jsme asi pět délek třicetimetrového lana. Už při slaňování se začala objevovat oblačnost, která nás v sedle Silbersattel naprosto pohltila. Bylo vidět stěží na špičku bot a tak jsem se snu o Nordernu musel chtě nechtě vzdát. Naše situace byla ale horší než jeden vrchol čtyřtisícovky v oblačnosti. Sestupová cesta vedla velmi rozpraskaným ledovcem plným hlubokých trhlin a seraků. Co bylo ale nejhorší, silný vítr zřejmě zafoukal stopy a my v té neviditelnosti neviděli prostě nic. Žádná vyšlapaná cesta, žádné trhliny, prostě nic. Ale nedalo, museli jsme začít sestupovat, neboť odpolední špatné počasí s bouřkama se blížilo. Začali jsme sestupovat. Pomalu krok za krokem, tentokrát už všichni na jednom laně. Všichni oči na šťopkách. Šlo to pomalu, neboť to, zda jdeme z kopce či do kopce, doleva či doprava, jsem zjistil až při došlapu. Oblačnost byla tak hustá, že se fakt dala krájet. Občas jsme narazili na trhlinu, kterou jsme buď obešli nebo v jednom případě jsme ji z prudkého svahu přeskočili. Sestupovali jsme mimořádně pomalu, neustále jsme zastavovali a určovali si správný směr. V jednu chvíli jsme se dostali do místa, ze kterého jsme se nemohli dostat. Před námi trhlina s dírou jak do pekla, z druhé strany velké kolmé sněny a séraky. Když jsme se z tama vymotali, zase jsme narazili na sněhové stěny a bezedné trhliny (až později na chatě jsme zjistili, že jsme se dostali na ledovci úplně na jeho levý kraj, který je pod hřebenem, kterým jsme šli nahoru). Fučel nepříjemný vítr, byla nám už trochu zima. Poté se stal ovšem skoro zázrak. Na pět sekund se před námi otevřela oblačnost a my díky tomu zjistili, kterým směrem máme přibližně mezi trhlinami sestupovat. Nasměřovali se více doprava a už zase v husté oblačnosti jsme sestupovali. Měli jsme směr a to rozhodlo. Rychle jsme ztráceli výšku a poté s velkou úlevou narazili na zbytky našich stop kousek vedle skalní stěny Scholle. Odtud už byl sestup rychlý. Co ho ale komplikovalo, nebyl jen stále přítomný vítr a oblačnost, ale i sněžení a posléze déšt. Když jsme konečně opustili ledovec na Obere Platje, byl to už slejvák. Z nebe padaly provazy vody a my do toho všeho za pár minut krásně promokli až na kost. Aby toho nebylo málo, kamenitým terénem jsme sestupovali zrovna ve chvíli největší bouřky. Blýskalo se a hromy práskaly kousek od nás. Dvakrát jsme se museli schovat pod balvany, neboť riziko, že do nás uhodí blesk, bylo vzhledem k terénu a jeho exponovanosti vysoké, kor když jsme na sobě měli tolik železa, že by i maltézští rytíři mohli závidět. Když se situace zklidnila, v trvalém dešti jsme po sedmi a půl hodinách sestupu došli o půl šesté na chatu Monte Rosa. Totálně promočení, unavení, prochladlí. Původní plán ještě ten den sestoupit do Zermattu už samozřejmě nepřipadal v úvahu. Na ledovci jsme ztratili obrovské množství času. Domluvili jsme si spaní na další noc, vykroutili oblečení plné vody a do toho, co nám zbylo z předchozího dne, jsme se oblekli. Nutno podotknout, že mně zbyly suché pouze kraťasy, tričko a spacák, takže jsem celou dobu chodil a jedl ve spacáku 😀 Večer jsme šli při stále trvajícím dešti opět brzo spát. Ráno jsme posnídali a v půl deváté jsme vyrazili dolů. Pěkně v mokrých botech a s batohem plným mokrých věcí. Tentokrát jsme šli novou cestou přes ledovec Gornergletcher, která se nám zdá lepší. Po dvanácté hodině jsme stáli u stanice zubačky Rotenboden a za chvíli jsme byli zpět v Zermattu. Co říci závěrem? Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný. A v našem případě byl tedy pořádně silný 🙂