DOM

V pátek 5. srpna 2022 jsme odpoledne vyrazili na dlouhou cestu do Švýcarska. Naše sestava byla následující: Franta a Alenka Kolínkovi, Monča Holbová a já. Po téměř celonoční jízdě jsme v ranních hodinách dorazili do Täsche (1.449 m.n.m.). Náš cíl byl na sobotu jasný. Rychle se aspoň částečně aklimatizovat výstupem na čtyřtisícový Breithorn. Sbalili jsme batohy, nasedli na vlak do Zermattu (1.608 m.n.m.) a za chvíli jsme už seděli v lanovce na Klein Matterhorn (3.883 m.n.m.). Odtud přes silně tající ledovec Grande Ghiacciaio di Verra na vrchol Breithorn Occidentale (4.164 m.n.m.) a poté krátkým hřebenem i na Breithorn Centrale (4.159 m.n.m.) Ve čtyři hodiny jsme byli zpět v Täschi. Byla to sice rychlá, nekvalitní aklimatizace, ale mám za to, že lepší špatná než žádná. Večer jsme strávili v kempu v Randě (1.406 m.n.m.) a připravovali se na další den.

Druhý den ráno jsme vstali o chvíli dřív a o půl deváté jsme vyrazili z Randy směr Domhütte (2.940 m.n.m.). Ta byla naším denním cílem. Vyrazili jsme brzo z několika důvodů. Mělo být velké vedro, po obědě hlásili bouřky a taky jsme chtěli jít pomalé tempo, neboť nás čekalo více jak 1.500 výškových metrů nahoru. Opustili jsme vesnice a přes louku jsme se dostali do lesa, kterým jsme po pěkné pěšině stoupali poměrně prudce nahoru. Po dvou hodinách jsme jsme se ocitli na konci lesa, kde je přes horskou říčku Dorfbach postavený třetí nejdelší visutý most pro chodce na světě nazývaný Charles Kuonen. Je dlouhý 494 metrů a době slavnostního otevření (2017) byl nejdelším visutým mostem na světě. Po chvilce odpočinku jsme pokračovali značenou trasou dále nahoru. To už les vystřídaly louky s kamením. Za pár stovek metrů dále jsme odbočili ze společné pěšiny vedoucí k chatě Europahütte (2.265 m.n.m.) a pokračovali jsme ke skalnímu bloku, kterým jsme začali stoupat výš. Tady začala být cesta zajímavá. Nebyl to žádný profláknutý chodník, ale poměrně úzká pěšina, která se skálou klikatila stále nahoru. Každou chvíli byly železné kramle, nášlapy, železná fixní lana nebo několik žebříků. Některá místa byla docela dobře exponovaná, taková lehčí ferrata 🙂 Už jen tato cesta k chatě musí být pro spoustu lidí zážitkem. Po čtyř a půl hodinách jsme v jednu hodinu odpoledne stáli před krásnou chatou Domhütte. Vybalili se, najedli, osvěžili a celý zbytek odpoledne jsme odpočívali. Spát jsme šli brzo, neboť jsme i brzo vstávali.

Ráno byl budíček ve 1:30 hodin. Po snídani jsme o půl třetí vyrazili na cestu. V noci pršelo, ale nyní bylo úplně jasno a bezvětří. Hned za chatou jsme vstoupili na pěšinu, která byla mezi kamením krásně prošlapaná. Poměrně svižně jsme stoupali vzhůru podél velkého skalního masivu, který jsme měli stále na levé ruce. Za chvíli se ovšem začala pěšina ztrácet. Jednak zde byly stále větší kameny, ale problém byl i čerstvě nasněžený sníh. Řídili jsme se pomocí kamenných mužíků, které jsme občas s těžkostí hledali. Jelikož jsme ale měli stále jít podél skalního masivu, nebylo kde se ztratit. Po dvou hodinách jsme došli na začátek ledovce Festigletscher ve výšce přibližně 3.250 m.n.m. To už za námi svítily čelovky dalších horolezeckých týmů (vyšli jsme totiž nejdřív). Zatímco my pokračovali levou stranou ledovce, kde se střídalo kamení a led, oni si už nasadili ledovcovou výbavu a šli na ledovec zpříma. Když už se začaly objevovat čím dál větší trhliny, i my si oblékli ledovcovou výbavu a podél trhlin jsme se napojili na jejich výstupovou trasu. O půl šesté jsme se ocitli pod skalní stěnou vedoucí do sedla Festijoch (3.723 m.n.m.). Ještě před nástupem jsme museli bezpečně obejít dvě obrovské bezedné trhliny, které se částečně obcházely, ale určitá část trasy vedla přes úzké sněhové mosty. Výstup skalní stěnou nebyl nijak náročný, lezení I-II UIAA. Přesto jsme se i s ohledem na čerstvý sněhový poprašek raději jistili lanem. Do sedla Festijoch jsme vkročili již za svítání po šesté hodině ranní. Výhledy do okolí byly suprovní. Pohled na totálně rozbitý ledovec Hohberggletscher už tolik ne. Hned první metry sestupu ze sedla nám dalo tušit, že nás nečeká nic jednoduchého. Trhliny byly doslova všude. Malé, velké i největší. Některé se obcházely, některé přeskakovaly, další se zase přecházely přes malé či velké sněhové mosty, které se kdykoliv mohly zřítit do děsivých hlubin. Pečlivě jsme kopírovali vyšlapanou pěšinku, kterou prošláply dvě horolezecké družstva před námi. V čerstvých deseti centimetrech sněhu muselo být hledání bezpečné trasy opravdu náročné. Ledovcem jsme poté stoupali vzhůzu. Vlevo od nás legendární Nadelgrat, vpravo od nás pokračování skalního sedla Festigrat (prvně jsme uvažovali i o této trase, ale kvůli podmínkám jsme se rozhodli pro trasu přes ledovec). Cesta ledovcem byla nekonečná. Poté na nás ale vykoukly první sluneční paprsky a citelně se oteplilo. Začali jsme na ledovci zatáčet doprava a před námi stanul velký sněhový svah, na jehož vrcholu byl náš cíl. Svahem jsme čím dál prudčeji začali stoupat nahoru. Přibývající nadmořská výška i únava nám daly pořádně zabrat. Už jsme nešli tak svižně, ale stále jsme udržovali solidní tempo. Po překonání několika zákeřně zasněžených trhlin jsme se ocitli v malém sedle kousek od vrcholu, kde se spojuje normální výstupová cesta s cestou Festigrat. Zbýval poslední úsek, velmi prudký sněhový svah vedoucí po hřebenu. Ale i ten jsme úspěšně zvládli a po osmi hodinách jsme v o půl jedenácté stáli v naprostém osamění na u vrcholového kříže na vrcholu Dom (4.545 m.n.m.). Výhledy do okolí byly fascinující. Ani jeden mráček, bezvětří, parádní viditelnost. Jako na dlani jsme měli snad půlku Alp. Vlevo vrcholy Monte Rosy a Matterhorn, uprostřed Zinalrothorn s Weisshornem a vpravo další vrcholy Mischabelgruppe. Nahoře jsme se zdrželi půl hodiny a poté jsme kvapně začali sestupovat stejnou trasou. Slunce pálilo jako divé a po chvilce jsme šli jenom v krátkém rukávu. Snažili jsme se sestupovat tak rychle, co nám nohy a terén dovolil, Nechtěli jsme se na ledovci v takových podmínkách dlouho zdržovat. Po dvou hodinách jsme stáli opět v sedle. Byli jsme už hodně unavení a došla nám už voda. Dali jsme si chvíli pauzu a poté slanili tři délky lana zpět na ledovec Festigletscher. Ledovec jsme úspěšně sešli a už nás čekala jen kamenitá cesta dolů k chatě. Na Domhütte jsme dorazili po skoro čtrnácti hodinách dřiny ve čtyři hodiny odpoledne. Unavení, žízniví. Pivem jsme doplnili tekutiny, chvíli si odpočinuli a v ..jsme začali sestupovat do údolí, neboť další noc jsme zde zůstat nechtěli. Sestup skalnatým terénem se ještě dal, ale loukou a poté hlavně lesem už to bylo čiré utrpení. Nohy bolely, objevily se puchýře, přišla celková únava. Přesto jsme to zvládli a do Randy dorazili ve 20 hodin. Ten den jsme byli skoro 18 hodin na nohách. Nastoupili jsme 1.600 výškových metrů, naklesali více jak 3.100 výškových metrů! Byl to masakr. Ale Dom za to rozhodně stál 🙂

Závěrem: Výstup i sestup během dvou dní je fyzicky velmi náročný. Proto spousta horolezců zůstává po výstupu na Domhütte ještě jednu noc. Technicky výstup není obtížný, stačí klasická ledovcová výbava. Pozor jen na trhliny, stav ledovců není ideální. Pro slanění ze sedla Festijoch je nutná slaňovací osma nebo kýblík.