Grosser Möseler
GROSSER MÖSELER
Kontinent: Evropa
Stát: RAKOUSKO
Pohoří: Zillertalské Alpy
Výška: 3.478 m.n.m
Rok 2020 se navždy zapíše do kronik rokem pandemie koronaviru. Díky zavřeným hranicím nebylo možné odcestovat ani do hor a tak jsme museli tradiční jarní výjezdy oželet. V létě se sice hranice otevřeli, za to se mně ale koncem června narodil první potomek, takže o nějakém horském dobrodružství se mně mohlo nechat jenom zdát. V srpnu se ale přece jen našel volný víkend, kde jsem dostal z domu propustku a tak jsem toho hned využil. Do auta naložil kamaráda Martina s Markétou a hurá do Zillertalských Alp, kde jsem po hříchu ještě nebyl. Naším cílem se stal druhý nejvyšší vrchol této části Alp Grosser Möseler, kdy výstup na tento vrchol jsme si chtěli zpestřit spaním ve stanu na ledovci.
V sobotu 8. srpna 2020 jsme v dorazili autem na parkoviště u vodní nádrže Schlegeisspeicher (1.800 m.n.m.), která se nachází vysoko nad vesnicí Ginzling. Vede zde placená klikatá silnice, zato parkování je tu již zdarma. Na jedné z mnoha odstavných ploch jsme tak nechali auto a před 11 hodinou jsme vyrazili na cestu. Bylo šílené horko a odpoledne mělo být ještě hůř. Batohy jsme měli těžké, neboť jsme zde měli nejen kompletní ledovcovou výbavu, ale i věci na spaní na ledovci. Chůze kolem jezera byla monotónní, ikdyž samotný pohled na jezero byl nádherný. V krásné azurové vodě se totiž zrcadlily okolní alpské vrcholy. Po čtyřech kilometrech chůze po rovině jsme došli až na konec jezera, přešli horskou řeku Schlegeisbach a podél ní jsme ještě šli další kilometr, než jsme došli na rozcestí, na kterém jsme se vydali po značené červené pěšině prudce do kopce. Ve svahu jsme se klikatili z jedné strany na druhou, až jsme po třech hodinách od startu dorazili na horskou chatu Furtschaglhaus (2.295 mn.m.). Venkovní terasa byla naplněna k prasknutí, čemuž odpovídalo i velké množství turistů, které jsme cestou sem potkávali. Nám to ale nevadilo, neboť jsme si před spalujícími paprsky vyhledali stín na nedaleké louce, donesli pivo a odpočívali. Věděli jsme, že spěchat nemusíme. Ba naopak, být brzo na ledovci při tak vysokých teplotách by nebylo úplně ideální. Po hodině a půl odpočinku jsme vyrazili zase na cestu. Po lávce jsme přestoupili potok Furtschaglbach a kamenitým svahem jsme stoupali vzhůru. Ledovec Furtschagelkees a vrchol Grosser Möseler jsme měli furt na očích. Po hodině pohodové chůze jsme došli na začátek ledovce. Jelikož sníh byl měkký a klouzal, nasadili jsme mačky a stoupali vzhůru. Ve výšce asi 3.000 m.n.m. u nástupu na skalní hřeben jsme kolem 18 hodiny postavili stan a celý večer se kochali výhledy do okolí.
Noc byla klidná, ale netrvala dlouho. Už ve tři hodiny jsme vstávali a o půl paté jsme vyrazili vzhůru. Nalezli jsme na skalní hřeben, kterým jsme pokračovali vzhůru. Zpočátku byl terén docela jednoduchý, ale poté nebyla výstupový trasa úplně jasná a tak jsme si i docela dobře zalezli 🙂 Drželi jsme se levého hřebenu a při konci jsme se raději navázali na lano. Poté už ale vykoukl závěrečný sněhový svah, kterým jsme se pohodlně dostali až na vrchol. Bylo téměř osm hodin ráno, když jsme stáli na samotném vrcholu Grosser Möseler (3.478 m.n.m.) Výhledy byly díky jasné obloze ohromující. Fotili jsme, občerstvili jsme se a po necelé půlhodině jsme se rozhodli vydat zpět. Jelikož se nám skalní hřeben, kterým jsme na vrchol přišli, zdál moc dlouhý, rozhodli jsme se, že ke zpáteční cestě využijeme hraniční hřeben do sedla Westliche Möselescharte (3.340 m.n.m.) a poté sestup ledovcem rovnou ke stanu. Hřeben se zdál tak pětkrát kratší, než ten, kterým jsme přišli. Chyba! Co ubral na vzdálenosti, to přidal na obtížnosti. Přijatelné úseky se střídali s těžšími a zvláště pro parťáky-nelezce se jednalo o křest ohněm. Ze samotného hřebene jsme museli dost metrů sestoupit po skále na italskou stranu a mnohdy nestabilním suťoviskem traverzovat opět ke skalním blokům. Hodně času bralo i jištění a celkově byl postup hodně pomalý. Do toho se do nás opíralo slunce a vody jsme také neměli na rozdávání. Celkem nás skalní hřeben stál skoro dvě a půl hodiny času. Teprve o půl jedenácté jsme se ocitli v sedlu Westliche Möselescharte. Sestup dolů ke stanu byl ultra rychlý. V horkém počasí jsme nechtěli zbytečně na ledovci trávit mnoho času. Rychle jsme sbalili stan a opustili ledovec. Sestup dolů bolel. K tomu to nesnesitelné horko. Po krátké pauze na chatě jsme sestoupili k vodní nádrži a opět monotónně kolem ní k autu. K autu jsme nakonec dorazili ve dvě hodiny. Unavení horkem i žízní, ale spokojení 🙂