GROSSGLOCKNER
GROSSGLOCKNER
Kontinent: Evropa
Stát: RAKOUSKO
Pohoří: Vysoké Taury
Výška: 3.798 metrů
Specifikace: Nejvyšší hora Rakouska
Říká se, že pro vysokohorskéhu turistu či horolezce je výstup na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner povinnou maturitou. Možná proto zde přes léto proudí stovky lidí, kteří touží v této zkoušce uspět. Už před třemi lety jsme se začátkem června o výstup pokusili, ale počasí nám dalo stopku a výstup jsme museli kousek před vrcholem ukončit, viz. Grossglockner – neúspěšný pokus. Jelikož jsme se nechtěli prodírat davem turistů, i druhý výstup jsme si naplánovali mimo hlavní sezónu, konkrétně minulý rok na Velikonoce. Ovšem počasí nás tentokrát zastavilo již doma před odjezdem a tak se naším náhradním, ale o to zase výživnějším, stal výstup na Ladový štít ve Vysokých Tatrách. Letos jsme se rozhodli vystoupit na Grossglockner opět o Velikonocích a tentokrát předpověď počasí vypadala více než dobře.
Na Zelený čtvrtek dne 18. dubna 2019 jsme dorazili na parkoviště u restaurace Lucknerhaus (1.930 m.n.m.) nad malebnou vesničkou Kals am Grossglockner v jižní části Tyrolska. Vyjeli jsme již předchozí večer v sestavě čítající kromě mě osvědčenou horolezeckou sestavu skládající se ještě z Honzy, Martina a Zdeňky. Po přebalení věcí jsme v 11:30 hodin vyrazili na cestu. Počasí bylo přímo vynikající. Nebe bez mráčku a teplota přes 15° C. Naším dnešním cílem se nestala chata Stüdlhütte (2.801 m.n.m.), kterou využívá většina horolezců, ale winterraum na chatě Johann Erzhergot hütte (3.454 m.n.m.). To obnášelo nejen více jak 1.500 metrů převýšení, ale i výrazně těžší batohy se spacáky, vařením i jídlem. První metry byly pohodové, neboť vedly podél potoka Ködnitzbach. Po sněhu jsme šli už od parkoviště, cesta byla ujeta od skialpinistů. Poté nastalo krátké stoupání a po necelé hodině jsme byli u chaty Lucknerhütte (2.230 m.n.m.). Po krátké pauze jsme pokračovali dále. Slunce pálilo jako divé a kolem nás spoustu skialpinistů. Poté jsme ale udělali zásadní rozhodnutí. Nedrželi jsme se vyšlapané cesty vedoucí po levé straně údolí, ale rozhodli jsme se, že půjdeme rovně, ikdyž zde stopy vyšlápány nebyly. Cesta vlevo vedla směrem ke Stüdlhutte a ikdyž se kousek od ní odpojuje, ledovec Ködnitzkees se tak obchází zleva. My se rozhodli nic neobcházet a jít přímou cestou na ledovec a do žlabu k ferratě, jehož umístění jsme díky předchozímu pokusu o výstup již znali.
To se ale ukázalo jako ne uplně šťastné řešení. Začali jsme stoupat do prudkého kopce, sníh se hodně bořil. Když jsme první stoupání zvládli, nastalo druhé, stejně prudké, ale delší. Zde jsme se každým krokem bořili, někdy až po kolena. S batohy na zádech a s neskutečně silně svítícím sluncem to byla vražedná kombinace. Pot z nás stříkal a vody jsme měli málo – každý termosku čaje. Po zdolání stoupání jsme se rozhodli nasadit sněžnice, které jsme si prozřetelně vzali se sebou. To se ukázala jako spása, protože jsme se tak už nebořili. Pokračovali jsme vlastní trasou dále. To už jsme byli zhruba v místech ledovce. Nabírali jsme stále výškové metry, ale únava a dehydratace se už projevovaly. Naštěstí se vlivem horka začala tvořit oblačnost, která zahalila vrchol i horní část ledovce, takže se výrazně ochladilo a přece jen se šlo lépe než pod přímým svitem slunce. Po čtyřech a půl hodinách od přestávky u chaty Lücknerhutte jsme se ocitli pod žlabem vedoucí na hřeben. Zde jsme sundali sněžnice, nasadili mačky a vydali se zprudka sněhem nahoru. Sníh se opět bořil až po kolena, ale nic jiného nám nezbývalo. Po pár metrech byl nástup na ferratu vedoucí po skále, ale vzhledem k objemným batohům jsme pokračovali stále sněhovým žlabem. Pak už jsme konečně dosáhli hřebene vedoucí až k chatě Johann Erghergot hutte a zde už to byl jen kousek k chatě samotné. Po skalnatém hřebenu se šlo dobře, exponované místa jistil železný řetěz ferraty. Po sedmi hodinách jsme v 18:30 hodin stáli před chatou Johann Erzhergot hutte. Našli jsme malý přístup do winterraumu, který nás přivítal chladem ( – 3º Celsia), ale přece jen zde bylo líp než venku. Na winterraumu jsme byli sami a tak všechny čtyři lůžka jsme pokojně obsadili. Večer jsme doplňovali tolik ztracenou vodu a samou únavou brzo usnuli.
Ráno jsme vstali a po snídani jsme ve 4 hodiny vyrazili k vrcholu. Byla jasná noc, teplota – 8º Celsia a pofukoval lehký vítr. Kolem vrcholu Adlersruhe (3.430 m.n.m.) jsme šli pozvolným stoupáním až k nástupu vedoucí na vrchol Kleinglockner. Prudkým sněhovým žlabem Glocknerleitl o sklonu 35º jsme stoupali vzhůru. Sníh byl krásně pevný. Po chvilce jsme se už ocitli na skále. Vzhledem k prudkým pasážím jsme se už navázali na lano a pomocí jistících tyčí jsme se při výstupu jistili. Lezli jsme pevnou skálou, až jsme se v pohodovém tempu ocitli na vrcholu Kleinglockner (3.770 m.n.m.). Poté zbývala nejtěžší pasáž. Exponované sedlo Obere Glocknerscharte, které spojuje Kleinglockner se samotným Grossglocknerem. Ikdyž zde byly ostré pasáže a člověk se musel mít na pozoru, díky četnému jištění to nebylo nic, čeho by se musel člověk bát. Tento úsek jsme si vyloženě užívali, neboť jsme zde byli sami a podmínky byly přímo perfektní. Po dvou hodinách jsme se přesně v šest hodin ráno ocitli u vrcholového kříže vrcholu Grossglockner (3.798 m.n.m.). Výhledy na vrcholy Vysokých Taur byly nádherné a k dokonalosti všechno dovedlo svítání, které rozehrálo pestrobarevnou hru a my se tak na chvíli ocitli v ráji. Svítání na Grossglockneru bylo jedním z nejsilnějích zážitků, které jsme na horách zažili. Fotili jsme co se dalo a užívali si naprostého klidu. Jediné, co trochu vadilo, byl ostrý vítr a zima. Poté jsme se vydali na cestu zpět. Sestup byl díky čtyřem lidem na laně trošku pomalejší, ale o to víc jsme si mohli dopřávat rozhledů nad už rozzářenými vrcholy. Po více jak hodině sestupu jsme byli zpět na winterraumu. Sbalili jsme si věci a začali sestupovat stejnou trasou. Pod ferratou a žlabem jsme viděli davy skialpinistů. Spát na winterraumu a mít tak ráno náskok se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Na ledovci jsme si opět dali sněžnice a stejnou trasou jako výstup jsme vedli i sestup. Ranní slunce opět začalo úřadovat a pálilo o sto šest. Zase bylo úmorné vedro. Po necelých třech hodinách jsme v po 11 hodině dopolední opět stáli na parkovišti u auta. Celé toto dobrodružství nám zabralo 24 hodin. Byli jsme unavení, i přes opalovací krém index 50 lehce spálení, dehydrovaní, ale naprosto spokojení 🙂