Grossvenediger

Červenec je pro mě náročný měsíc. Mnoho kolegů má dovolenou a tak je potřeba je zastoupit. Služeb je tak mnoho a volna málo. Když se mně ale naskytly tři dny volna, hned jsem věděl, že je využiju výletem do hor. A tak se také stalo. Cílem se stalo blízké rakousko a pohoří Vysoké Taury, kde se nachází čtvrtý nejvyšší vrchol našich jižních sousedů Grossvenediger (3.660 m.n.m.). Jelikož někteří z kamarádů z různých důvodů jet nemohli, ustálila se naše sestava ve složení Zdeňka, Verča a já.

V sobotu 14. července 2018 jsme dopoledne dorazili na parkoviště v malé osadě Tauer (1.500 m.n.m), která leží v údolí Gschlösstal. Vyjeli jsme předchozí večer po práci, noc strávili někde v lese před Salzburgem a nyní jsme byli na místě, kde se dál již jet svým osobním autem nedá. Po nutném přebalení věcí jsme ve 12 hodin auto opustili a vydali se na cestu. Dnešním cílem se stala chata Neue prager hütte (2.796 m.n.m.). Čekala nás dlouhá a náročná cesta.  Jelikož první čtyř a půl kilometrový úsek vede do další malé osady Innergschlöss (1.690 m.n.m.) po asfaltové silnici, využili jsme nabídky místní taxi služby a tuto nezáživnou část jsme za 5 eur/osoba zvládli v pohodlí auta. Díky tomu jsme ušetřili síly i čas před náročným stoupáním. Poté, co jsme z auta vystoupili, jsme již po šotolinové cestě ještě kilometr a půl pokračovali podél říčky Tauernbach. Otevřel se nám pohled na ostrý svah, který nás zanedlouho čekal. Došli jsme k dřevěné boudě, odkud vede zásobovací lanovka na chatu Neue prager hütte. Zde jsou na výběr tři cesty. První vede podél vodopádu a horského jezírka Salzbodensee. Druhá vede zatravněným svahem kopce Vorderer Kesselkopf (2.713 m.n.m.) a třetí jej jako by obchází. Všechny trasy se zanedlouho poblíž chaty Alte prager hütte (2.489 m.n.m) sbíhají. My si vybrali tu nejkratší  – druhou, vedoucí zatravněným svahem.

Přes dřevěný most jsme překročili horskou říčku Tauernbach a začali jsme stoupat klikatící se stezkou. Ta vedla přes pastviny, kde se pásly ovce. Stezky byla úzká, kamenitá a pěkně ostrá. Svítili slunce a bylo teplo, takže i díky těžkým batohům jsme se řádně potili. Občas nás minuli turisti, kteří se vraceli z chaty. Po první prudké pasáži jsme již v plné kráse uviděli ledovec Schlatenkees, který se jako jazyk plazil z vrcholů skupiny Venediger. Pokračovali jsme dále, až jsme po necelých pěti kilometrech a více než dvou hodinách došli k chatě Alte prager hütte. Tato chata byla vystavena již roku 1872 a významnou zásluhu na tom měla i pražská sekce tehdejšího Alpského spolku. Nyní je již zavřená. Probíhá zde ale rekonstrukce, takže možná se časem otevře. Před chatou je krásné rovné místo, kde jsme si odpočinuli a kochali se bezvadnými výhledy do okolí nejen na ledovec, ale i ostatní vrcholy Vysokých Taur. Poté jsme se již vydali dál. Cesta nebyla již tak prudká a občas vedla přes krátký sněhový úsek. Po dalším kilometru a půl a jsme již stáli před Neue prager hütte, kterou jsme měli celou dobu na očích. Akorát včas. Bylo po 16 hodině a po chvilce začalo lehce pršet. Dali jsme si radlera, přeslekli se a díky vařiči jsme se najedli a připravili si čaj na ráno. Byli jsme hodně utahaní a tak jsme šli už po 20 hodině spát.

Ráno jsme vstali ve 4 hodiny. Po malé snídani, nachystání věcí a oblečení jsme přesně v 5:00 vyrazili. Hned za chatou jsme po kamenech trochu sestoupili a poté zase začali stoupat. Terén byl kamenitý se sněhovými poli. Cesta byla značena kamennými mužíky. Po asi jeden a půl kilometru jsme dorazili na konec kamenného úseku a dál už byl jen ledovec. Oblékli jsme si ledovcovou výbavu a vyrazili. Na výběr byly dvě trasy. První, frekventovanější a pozvolnější, vedla zleva jakoby k vrcholu Rainerhorn (3.559 m.n.m) a poté se stáčela doprava k vrcholu Grossvenediger. My si vybrali ale cestu, která vedla přímo do prudkého svahu k sedlu Venedigerscharte a k vrcholu Grossvenediger vedla přímo. Stoupali jsme sněhovým svahem a kochali se výhledy do údolí. Začalo svítat a vypadalo to, že nás dnes čeká pěkný den. Předpověd počasí tomu také nahrávala. Jenže za chvíli přišla oblačnost a začalo mírně sněžit. Mezitím jsme stále stoupali výše k sedlu. Cestou jsme bezpečně překročili i tři trhliny. Po necelých třech hodinách jsme se ocitli v sedle Venedigerscharte (3.413 m.n.m.), blízko vrcholu Kleinvenediger (3.470 m.n.m.). Před námi se konečně v plné parádě ukázal vrchol Grossvenedigeru. Vlastně neukázal, vrchní část byla zakryta v oblačnosti. Vydali jsme se po mírném plató k závěrečnému svahu. Zde se spojovala nejen druhá výstupová trasa, ale i výstupová trasa z chaty Kürsingerhütte (2.570 m.n.m.). Stoupali jsme nahoru. Sníh padal čím dál víc, viditelnost byla mizerná. Foukla studený vítr. Stoupání nebylo jednoduché, naštěstí ale ne moc dlouhé. Komplikací byl bořící se sníh. Po chvilce jsme stáli u hřebenu. Zde jsme se setkali s výstupovou trasou z  Defregghaus (2.950 m.n.m). Bylo potřeba opatrně přejít krátký sněhový hřebínek se srázy po obou stranách a stáli jsme u kříže, který značí vrchol. V 08:55 hodin a přibližně čtyřech a půl kilometrech jsme byli tu. Zdrželi jsme se pouze krátce. Jednak zde bylo poměrně dost horolezců, ale hlavně nám dělalo starost počasí. Sestup byl už o poznání rychlejší. Sestupovali jsme úplně stejnou trasou, jakou jsme šli nahoru. Když jsme se dostali pod sedlo Venedigerscharte, oblačnost ustoupila. Na chatě Neue prager hütte jsme byli z vrcholu za dvě hodiny přesně v 11 hodin dopoledne. Dali jsme si zde opět radlera, teplou polévku, sundali ledovcové vybavení a za hodinu jsme začali sestupovat do údolí. Cesta dolů bolela. Přece jen těžší batohy, únava a hlavně prudší kamenitá pěšina dala naším nohám a kloubům pořádně zabrat. Ale zvládli jsme to. Ve 15:30 hodin stáli opět na parkovišti. I díky opět využitému taxíku. Unavení, ale spokojení. Předvedli jsme dobrý výkon.