MUSALA

Po asfaltové silnici jsme vyšli nad středisko Borovets a po zhruba jednom kilometru zabočujeme doleva do lesa na červenou turistickou trasu (pozor, již na konci střediska Borovets míří do lesa červená turistická trasa, na kterou ale nevstupujte. Vede kolem hotelu Olymp a dál do hor. Sice se po ní dá na Musalu dojít, ale trasa je to vzdálenost cca.25 kilometrů. Jako pomůcka Vám poslouží to, že musíte jít po asfaltové cestě do té doby, než se nad Vašimi hlavami objeví lanovka, za ní už je to na správnou červenou turistickou trasu jen kousíček). Zpočátku jsme šli po široké kamenité cestě, a museli jsme si hned pořádně máknout, protože stoupání bylo poměrně prudké a vysilující. Bohužel asi po hodině a půl cesty se začal objevovat sníh, který byl ale hodně měkký, tál a chůze v něm nebo v potůčcích vody byla nejen nepříjemná, ale i náročná. Cesta neustále vedla po pravé straně potoka Musalská Bistrica (kromě začátku, kde se pak přes dřevěný most přešlo na opačnou stranu). Asi po 4,5  kilometrech  jsme po dřevěném mostu Velchevo Mostche přešli potok a pokračovali po levé straně. Sněhu neustále přibývalo a tak jsme museli pro únavu dělat časté přestávky. Bohužel pak přišla osudová chyba. Před dalším mostem jsme podle mapy odbočili z vyšlapané cestičky a pokračovali po červené turistické značce. Bohužel, zde žádná vyšlapaná cestička nebyla a tak jsme se řídili podle starého elektrického vedení. Cesta ovšem byla peklem, protože jsme se brodili v bořícím se sněhu, který každým výškovým metrem přibýval (kdybychom přešli most a pokračovali po vyšlapané cestičce, došli bychom k chatě Musala rozhodně míň vysilující cestou). Po 5 hodinách únavného šlapání jsme v dálce uviděli chatu Musala, avšak bohužel na druhém břehu a tak nám nezbývalo nic jiného, než přebrodil velmi studený potok, který měl na šířku asi 3 metry. Naštěstí nebyl hluboký a prudký a tak jsme to i za cenu silné bolesti holých nohou zvládly.Za chvilku jsme došli k chatě Musala (2.389 m.n.m.), která byla stále hodně zasypaná sněhem. Byli jsme už hodně unavení a vzhledem k tomu, že nás čekala ještě cesta zpátky, uvažovali jsme nad tím, že po chvilce odpočinku půjdeme zpátky do Borovce. Avšak po malé svačině jsme se při pohledu na krásně zasněžené vrcholky Musaly a Malé Musaly (2.902 m.n.m.) rozhodli, že to ještě zkusíme.

Bohužel, počasí nám moc nepřálo, fučel studený vítr a hlavně oblačnost nám kazila výhled na zasněžené pohoří Rila. Na vrcholu se nachází meteorologická stanice, která je celoročně obývána meteorology. Jeden z nich po chvilce vyšel ven zapisovat hodnoty počasí a toho jsme využili a požádali jsme ho o trochu vody, která nám došla (ikdyž jsme jí měli poměrně hodně, vyčerpávající chůze ve sněhu nás vlivem potu o hodně připravila).Tak nám dal asi 0,7 litru obyčejné vody, která byla získána rozpuštěním sněhu (na vrchol nevede žádná cesta a tak jsou meteorologové odkázání jen sami na sebe). Poté jsme již vyrazili na zpáteční cestu. Ta byla daleko příjemnější. I když nemám sestupy z vrcholů vůbec ale vůbec rád, díky sněhu, který tlumil nárazy jsme mohli téměř utíkat a nohy nás vyjma únavy vůbec neboleli. Proto již za hodinu jsme byli u chaty Musala a po téměř 12 hodinách jsme již za hluboké tmy dorazili kolem deváté hodiny večerní na hotel. Unavení, ale přesto spokojení, moc lidí se totiž v zimě na vrchol Musaly nedostane.