Olperer

OLPERER – pokus č. II.

Kontinent: Evropa

Stát: RAKOUSKO

Pohoří: Zillertalské Alpy

Výška: 3.476 m.n.m

Od posledního podzimního výletu do hor uplynulo už téměř půl roku a opět nás horská pohoří začala lákat na nějaký hezký výstup. Domluvili jsme se, že těsně před Velikonocema někde zajedeme, vše v závislosti na počasí a podmínkách. Ty nebyly vůbec dobré. Koncem března i začátkem dubna hodně sněžilo a mrzlo. Nakonec se ale na pár dní počasí stabilizovalo a my se rozhodli vrátit do Zillertalských Alp a podruhé zkusit vylézt na Olperer v zimních podmínkách. Předchozí výstup v říjnu roku 2020 nám zhatily těžké podmínky, viz. článek zde.

Ve středu 5. dubna 2023 jsme ve večerních hodinách, v sestavě s Martinem Ptáčkem a Honzou Nahodilem, vyrazili směr Rakousko. Náš plán byl následující. Vyjet autem až k přehradě Schlegeisspeicher, poté dojít na bivak Olpererhütte, krátce si odpočinout a ještě ten den jít až na vrchol Olpereru a zpět na bivak. Bylo to hlavně z toho důvodu, že na druhý den už hlásili špatné počasí. Před třetí hodinou ranní jsme dorazili kousek nad osadu Gienzling (1.250 m.n.m.) a náš plán dostal ihned trhliny. Cesta k přehradě byla zavřená. No nedalo se nic dělat, museli jsme si vzít batohy na záda a ve tři hodiny rano jsme asfaltovou cestou začali ve strhujícím tempu stoupat k přehradě pěkně po vlastních. Cestou se jde několika tunely a hned na konci prvního nás polil pot. Byl plechovými pojízdnými vraty zavřený. Naštěstí, po chvilce jsme zjistili, že je zde tlačítko a tak tento i ostatní jsme si v pohodě otevřeli. Po 8 kilometrové cestě jsme po dvou hodinách stoupání stáli u přehrady Schlegeisspeicher (1.750 m.n.m.). Na odpočinek nebyl čas ani teplota (bylo hluboko pod nulou) a tak jsme zasněženým terénem začali stoupat směr bivak. Šlo to poměrně dobře, sněhu nebylo tolik a bořil se přiměřeně množství a teplotě. Po dvou a půl hodinách jsme o půl osmé ráno stáli před bivakem u chaty Olpererhütte (2.389 m.n.m.). Bivak jsme už z minula dobře znali, je hezký a útulný. Teď byl navíc u vyhřátý a s nachystanou vodou, neboť zde byli tři španělé. Chvíli jsme si odpočinuli a o půl dvanácté jsme vyrazili směr vrchol. Bylo krásné slunečné počasí, ale foukal studený vítr. Hned první metry nám ukázaly, že nás nečeká nic lehkého, neboť sněhu bylo dost a bořili jsme se až po kolena. Některé úseky, kde bylo hodně skály, jsme prošlapávali, jiné, kde bylo hodně sněhu, jsme překonávali pomocí sněžnic, které jsme si prozíravě vzali se sebou. Cesta nahoru ubíhala rychle a i přes lehkou únavu jsme šli velmi svižným tempem. Po překonání sněhových polí jsme nad vrcholem Riepenkopf (2.900 m.n.m.) vyšli na hřeben Riepengrat, kterým jsme stoupali už prudšími pasážemi nahoru. Sněhu bylo čím dál víc a také čas ubíhal velmi rychle. Pak jsme se dostali k poslední skalnaté pasáži před ledovcem Schneegupf, tam kde jsme minule naše snažení ukončili. Tady jsme se navázali na lano a po překonání nepříjemné pasáže jsme se ocitli na ledovci. Krátký zasněžený ledovec nám ubral spoustu sil, neboť jsme se bořili v hlubokém sněhu a sněžnice jsme nechali na hřebenu. Nakonec jsme se dostali až k poslední pasáži – velmi ostrému skalnatému hřebenu dlouhém asi 250 metrů. Začali jsme pomalu lézt a hned po prvních metrech jsme věděli, že nás čeká velmi težká a nebezpečná práce.

Skalnatý hřeben, který sám o sobě byl exponovaný s několiksetmetrů dlouhými srázy dolů, byl pokryt velkým množstvím sněhu, který občas ujižděl. Jištění bylo téměř nemožné, nebyla možnost zde dát smyčku nebo jinou pomůcku. Po pár metrech jsme na skalnatém výběžku uviděli železné fixní lano ferraty, která vede na vrchol a v létě je tak skvělým jištěním. Sešli jsme lehce prudkým sněhovým polem a pár metrů po ferratě jsme vylezli nahoru, kde se zase ferrata ztratila pod nánosem sněhu. Ani po takovém celodenním zápřahu jsme se nevzdávali, bojovali jsme co se dalo, ale čím dál začínalo být jasnější, že podmínky nám neumožní bezpečně stanout na vrcholu. Po chvilce přemýšlení jsme se jednomyslně shodli, že pokračování ostrým hřebenem plného převisů a sněhu, kde nebyla možnost jištění, by byl zbytečným hazardem se životem a tak jsme se o půl sedmé otočili a začali sestupovat. Sestup z vrcholového hřebene dolů taky nebyl jednoduchý, ale jak jsme se dostali na sněhové pole, už jsme to co nejrychleji hnali dolů. Kolem osmé hodiny večerní jsme se objevili opět na bivaku, zrovna když už padala tma. Byli jsme zde úplně sami a při překrásně zářícím měsíci a s pivem v ruce jsme probírali dnešní den. Nesmutnili jsme, protože jsme do toho dali všechno, ale hory byly zase silnější. Ten den jsme nastoupali 2.200 výškových metrů a dalších 1.000 jsme sestoupali. Po přespání jsme ráno již za oblačnosti a sněžení začali sestupovat dolů k autu a vydali se na cestu domů. Olperer zase odolal, ale jeho čas zase v pravou chvíli přijde.