KAZBEK

MOUNT KAZBEK

Kontinent: Asie/Evropa

Stát: GRUZIE/RUSKO                                                        

Pohoří: Kavkaz

Výška: 5.033 metrů

Specifikace: 3. nejvyšší hora Gruzie, 7. nejvyšší hora pohoří Kavkaz

Poslední roky jsme většinu našich horských výstupů uskutečnili v Alpách. IKdyž se zde dá jezdit celý život a člověk si zde pokaždé najde nějaký cíl, začali jsme přemýšlet o změně. Přece jen, cestu do Rakouska a Švýcarska zná už člověk po paměti. Docela nás zaujalo vyprávění našich kamarádů nehorolezců, kteří v roce 2017 navštívili Gruzii. Gruzie je poslední dobou hojně navštěvovaná. Nejen díky levným nákladům na cestu a pobyt, ale i díky krásné přírodě.Touha spatřit Kavkaz byla nakonec tak silná, že se naším letošním cílem stal tento euroasijský stát. Jelikož si ale dovolenou zatím neumíme představit bez zdolání nějakého zajímavého vrcholu, tak jsme si hned na začátek našeho čtrnáctidenního pobytu v této zemi naplánovali výstup na gruzínsko – ruský vrchol  Kazbek (5.033 m.n.m.). Původní plán byl, že si veškeré horolezecké vybavení půjčíme až na místě v této horolezecké půjčovně http://mountainfreaks.ge/en/mountain-equipment-rental/, která je přímo v oblasti Kazbegi. Bohužel, na celý srpen měli pro velký zájem veškeré vybavení zablokované. Nezbývalo, než veškeré horolezecké věci tahat celkých čtrnáct dní se sebou.
 

Ve čtvrtek 9. srpna 2018 jsme po poledni odletěli společností Wizzair z maďarské Budapešti a odpoledne přistáli v druhém největším městě Gruzie Kutaisi na mezinárodním letišti Davida Budovatele. Naše sestava byla nakonec čtyřčlenná. Kromě mě právník Martin ze Slavičína, zdravotní sestra Verča ze Zlína a nakonec fyzioterapeutka Zdeňka z Vlachovic. Docela zajímavý tým 🙂 Ihned po přistání jsme nasedli do autobusu a přejeli do hlavního města Tbilisi. Zde jsme nakonec strávili dvě noci, neboť počasí k oblasti Kazbegi nebylo nejlepší. Mohli jsme si tak projít velmi historické, ale zároveň moderní městě, jakým Tbilisi je. V sobotu 11.srpna 2018 jsme hned brzo ráno dojeli metrem do stanice Didube,  kde je autobusové nádraží. Domluvili jsme si dodávkou odvoz do Stepantsmindy (1.740 m.n.m.), malé vesnice, která je výchozím bodem výstupu na Kazbek. Cesta trvala přibližně tři hodiny, a jelikož v Gruzii nikdo nerespektuje dopravní pravidla , byla to cesta strachu. Po dvanácté hodině jsme už ale byli ve Stepantsminde. Ten den nás čekal výstup až ke stanovému místu, které se nachází ve výšce 3.000 m.n.m. První část trasy vede prudkým svahem k hojně navštěvovanému kostelu Nejsvětější trojice Gergeti, který se tyčí nad obcí ve výšce 2.160 m.n.m. a je odtud krásný výhled do okolí. Jelikož nás čekala pořádná dřina s mimořádně těžkými batohy, tuto asi tříkilometrovou cestu jsme si zkrátili terénním vozem, kterých zde napočítáte nespočet.

Bylo něco po 14 hodině, když jsme na záda nahodili těžké batohy, které jsme pro svou objemnost a váhu přejmenovaly na kredence. Byla výrazná oblačnost, výhledy nestály za nic, ale aspoň že nepršelo. Hned kousek za kostelem jsme vstoupili na vyšlapanou pěšinu a i s občasnými turisty jsme začali zdolávat první metry vedoucí zelenými pastvinami. Asi není potřeba dodávat, že s batohy, které atakovaly váhu 30 kilo, jsme funěli jak parní lokomotivy. Každé místo k odpočinku bylo ihned využito. Po necelých třech hodinách opravdu těžké dřiny jsme se doplazili do sedla Arsha (2.940 m.n.m.). Odtud už to byl jen kousek ke stanovému místu. Začali jsme mírně sestupovat, překročili horský potok Sabentse, našli si pěkné místa a postavili dva stany. Bylo chladno, fučel studený vítr. Noc byla ve znamení silných bouřek a deště. Z toho důvodu jsme ani ráno nevylézali ze stanu. Stále pršelo. Až po obědě přestalo pršet a padlo rozhodnutí vydat se výš. Za svou trpělivost jsme byli odměněni. Oblačnost se začala protrhávat. Cesta od stanového místa vedla sopečným kamenitým terénem. Bolelo to, ale těsně před ledovcem Gergeti oblačnost polevila a my v dálce zahlédli sněhem zakrytý skalnatý masiv Kazbeku. Zvedlo nám to náladu a hned bylo líp. Od té doby už nebylo po oblačnosti ani památky (vyjma údolí, kde se držela stále). Napojili jsme se na ledovec už s mačkama na nohou a cepínem v ruce. Lano jsme prozatím nechali v batohu. Ledovec byl samý led a vypadal stabilní. S lanem jsme neviděli nikoho. Jen bylo potřeba dávat pozor na menší trhliny při krajích. Po překročení ledovce jsme výbavu dali opět do batohu a až nás čekalo jen krátké stoupání sutí k bývalé meteorologické stanici Bethlemi (3.650 m.n.m). Bylo zde hodně stanů, neboť odsud se vychází k finálnímu výstupu na vrchol Kazbeku. My si i přes únavu a pozdní hodinu řekli, že vyjdeme ještě výše, až ke kótě 3.850 m.n.m, kde je možné opět postavit stany. Po necelých šesti hodinách dřiny jsme po 21 hodině stanuli na malém hřebínku, kde jsme si našli dvě místa na stany, které jsme již za svitu čelovek postavily. Náš plán byl jasný. Pokud bude dobré počasí a budeme se cítit dobře (bohužel kvůli počasí jsme ztratili jeden den, který jsme místo postupné aklimatizace strávili v Tbilisi), brzo ráno vyrazíme na vrchol.
Noc byla jasná. Ráno jsme ve 3 hodiny vstali a jelikož jsme se cítili poměrně dobře (mírná bolest hlavy, únava, zadýchávání při sebemenším pohybu a mizerný spánek jsou normální projevy nedostatečné aklimatizace), rozhodli jsme se po malé snídani vyrazit. Před půl pátou jsme vyrazili. Čelovkami jsme si  hledali cestu mezi kameny. Naštěstí, kamenní mužíci nám dost ulehčovali hledání. Po asi dvou hodinách jsme dorazili již na část ledovce, kde bylo potřeba nasadit horolezeckou výzbroj. Dali jsme si mačky, cepíny a začali jsme kličkovat mezi trhlinami. Postupně svítalo a okolní vrcholy začaly hrát pestrobarevnou hru světla a stínů. Sněhovým svahem jsme mírně stoupali až do sedla Казбекский (Kazbek) ve výšce 4.500 m.n.m., které leží mezi vrcholy Kazbek a  Mailikhokhi (4.598 m.n.m.). Zde jsme překročili gruzínsko-ruské hraniční pásmo a začali stoupat prudším svahem nahoru. Začal foukat silný a studený nárazový vítr. Jinak bylo úplně jasno, oblačnost se držela v nižších výškách. Zvolil jsem osvědčenou taktiku čtyřiceti – padesáti kroků a pak krátké pauzy na vydýchání. Ta byla občas přerušena silným poryvem větru, který nás chvílemi nutil zakleknout, neboť hrozilo, že nás vítr sfoukne dál do Ruska 🙂 Po pěti a půl hodinách jsme se ocitli v malém sedle mezi hlavním vrcholem a vrcholem Západní Kazbek (5.015 m.n.m). Na odpočinek nebyl čas, silný vítr byl velmi nepříjemný. Čekal nás poslední úsek – 150 výškových metrů prudkého svahu. Začali jsme zdolávat poslední metry. Svah byl naštěstí pevný a bez ledu, který zde často bývá. Nepříjemné bylo vyhýbání sestupujícím horolezcům, kdy i díky větru hrozil pád. Nakonec jsme ale v 10:58 místního času po šesti a půl hodinách stanuli na vrcholu Kazbek (5.033 m.n.m.). Zde byl silný vítr ještě silnější. Moc dlouho jsme se zde nezdrželi. I přes kompletní zimní výbavu byla po chvilce zima. Vyfotili jsme pár fotek, podívali se na další vrcholy Kavkazu a začali sestupovat dolů. Museli jsme sestupovat opatrně, neboť s přibývající únavou hrozila ztráta rovnováhy. Za normálních okolností bysme zvažovali výstup i na západní vrchol, který byl opravdu jenom kousek. Ale takto jsme se bez rozmýšlení dali z malého sedla na sestup. Po půlhodině jsme už byli v sedle Kazbek a již se slábnoucím větrem jsme ledovcem sestupovali až k našim stanům, kde jsme po jedenácti a půl hodinách dorazili kolem 16 hodiny. Byl jsem silně vyčerpaný. Přece jen, během takřka 48 hodin jsme se z nadmořské výšky 420  m.n.m. (Tbilisi) dostali až nad 5.000 m.n.m. Původně jsme uvažovali o tom, že po dvou hodinovém odpočinku zkusíme sejít až na tábořiště ve 3.000 m.n.m., ale poté jsme od toho upustili. Já sám jsem to schytal asi nejvíc. Vyčerpání, výšková nemoc a do toho průjem mě totálně odrovnali. Zažíval jsem na horách nejhorší chvíle, kdy jsem nebyl schopný ničeho – ani příjmu ztracených tekutin. I díky parťákům se stav naštěstí během noci zlepšil a my mohli dopoledne sestoupit až ke kostelu. Sestup jsme zvládli za přibližně čtyři a půl hodiny. Zde jsme se rozhodli opět pošetřit klouby a síly a využili jsme služeb terénního vozidla. Ve Stepantsminde jsme nastoupili ihned do dodávky a za počínajícího deště jsme opustili Kazbegi. Vydali jsme se zpět do Tbilisi, kde jsme večer strávili poklidným slavením a degustováním místních specialit. Poté už nás čekala regenerace u Černého moře a oblast Svaneti, ale to už je jiný příběh 🙂
Délka: 15,2 kilometrů (7,6 kilometrů jedním směrem)
 
Čas: 3,5 dne ( tři dny výstup, půl dne sestup)
 
Náročnost: + + +

Závěrem: Nejedná se o technicky náročný výstup, ikdyž poslední úsek může být v případě ledu zrádný (ledovcové šrouby). Ledovcová výbava je samozřejmostí, stejně tak sledování počasí. Fyzicky je potřeba být dobře připravený, zvláště pokud si se sebou berete veškeré věci na spaní ve stanu a vaření, které batohy výrazně zatíží. Důležitá je dobrá aklimatizace a pomalý výstup, přece jen se už jedná o vysokou nadmořskou výšku. Pokud je dobré počasí, tak orientace v terénu je jednoduchá, ale v případě špatného počasí to může být problém. Výstup srovnatelný s výstupem na Mont Blanc.